Kázání vikáře Lukáše Rejmana k zanedlouho začínající postní době je ke stažení zde.
Přátelé, dnes tu bude hodně foukat. Bude tu vítr. Na úvod mi dovolte encyklopedické okénko:
Jupiter – Na Jupiteru dosahují větry díky tryskovému proudění rychlostí až 500 km/h
Saturn – Větry na planetě Saturn dosahují v troposféře rychlostí až 1500 km/h
Neptun – Rekordmanem je planeta Neptun, jejíž větry dosahují rychlostí až 2500 km/h.
Mně stačí ten lednový třeskutý arktický 30 km/h.
Trpím. Jako himalájský sněžný muž, který trpí větry vanoucími odspodu nahoru, na rozdíl od arktického, který bojuje s těmi horizontálními, jak by řekl klasik…(Cimrman).
My víme, že vítr je důležitý, Předně vyrovnává tlak vzduchu, který je na různých místech rozdílný především vlivem rozdílné teploty. Proč o tom mluvím? Protože všechna čtení nějakým způsobem nepokrytě či skrytě mluvila o větru, vánku, o proudícím vzduchu, dechu, dýchání, vzdušném proudu.
Pohyb vzduchu, vítr, tam, kde se tohle děje, tam je život. Staří Hebrejové, židé, vlastně neznali vzduch – ten není vidět, cítit, takže není, ale vítr už si představit dovedli. Ten proudí, projevuje se. Kymácí se stromy, vmetá prach do očí, šustí listím. Podobně i Bůh. Ne že by vmetal prach do očí. Ale je Bohem, který je vnímatelný, až když jedná – byť není vidět. To je naše naděje. Bůh ten svět neopouští, ale je pořád při díle. A co víc, v náš prospěch! To je evangelium. To je ale svědectví Písma. Od počátku. Bůh jedná. A to pomocí větru.
Na počátku, když stvořil Bůh člověka, tvořil jej z prachu, my bychom řekli z materiálu tohohle světa, z jednotlivých prvků a molekul, jako když se staví lego. Ale všichni víme, že hlína, písek, cement, ani stavebnice lega sama neobživne. Hospodin musel zavát. Vdechnout člověku dech života. Doslova dýchání života. Pravidelný rytmus nádechu a výdechu, rytmus, který jakoby ještě více vtahuje člověka do toho Božího rytmu, jak jej známe třeba z týdenního cyklu, ve kterých Bůh tvořil a nakonec odpočíval. Jako bychom měli dýchat s Bohem. A až když dýchá, až tehdy se člověk stává duší živou (Gn 2,7). Až když Bůh zavane. Dýchání se stává znakem živého člověka.
Koneckonců sám pojem duše označuje někoho živého, někoho, kdo dýchá. Hebrejské označení pro duši nefeš má koneckonců stejně jako řecké psyché, které známe třeba z psychologie, původ ve zvuku připomínající vanutí. Nefeš, v kořeni f a š, či v předponě ps… Podobně i další pojem označujcí dech, vítr, vánek, ale také ducha, Ducha svatého, ruach, má snad tenhle tenhle původ. Zkuste si to sami. Ruach. Ru (nádech)-ach (výdech).
Něco, co je naší součástí. Elementární součástí. Bez čeho bychom byli jen prázdné nehybné nádoby. Co dokazuje, že jsme živí. Co nám Bůh dává každému, když se narodíme, co ale udržuje a znovu tvoří. Když ale Hospodin ducha života bere, tak jako za dnů Noeho (Gn 7, 22), pak život končí. Zajímavé, že podíl na Duchu, stejně jako třeba v Žalmu 104 mají i zvířata… Vítr, dech jako znamení života.
V tom druhém čtení. Jsme četli o Nikodémovi, o novém narození, které se podle Ježíše ale skrze vodu a vítr, když se voda rozechvěje větrem, Duchem svatým. Duch vane, kam chce. Vezme člověka na nevídané cesty. Nebo jinak: Člověk musí popadnout nový dech. Chytit nový vítr. Jinak nespatří Boží království. Nebo možná ještě jinak, jak výstižně zpívá Vladimír Merta:
Nebudu mít dost sil zmizím do ticha
v poslední chvíli možná chytím vítr
a vítr chytí mě
odletíme společně
a těm které tu necháme zbude vítr.
Vítr nás musí chytit, ne my jej. Spása není z nás.
A to třetí čtení ze Skutků zastihuje učedníky při a po Ježíšově nanebevstoupení, při tom jak učedníci, muži i ženy se potom, co to zase nechápou, a ptají se po obnově izraelského království, jsou svědky, jak jejich Pán mizí v oblacích a nechává je tu samotné. Oni jdou a jsou spolu. To je to první. Jsou spolu. A spolu se vytrvale modlí. Dokud se něco nestane. Modlí se, dokud nepřijde vítr. Vítr, který vane odněkud někam. Aby dorovnal tlak. Z nebe na zem (Přijď Tvé království). Ale možná spíše, jak vidíme o Letnicích: vane od někoho k někomu, od Boha k nám lidem a od lidí k lidem – ejhle: všichni si rozumí bez ohledu na jazyk, rasu a národnost. Teologové by pak řekli, že Duch svatý je ztělesněním vzájemného odevzdávání Otce a Syna, že je Darem lásky. Duch jako ten, jehož rolí je spojovat, vanou od jednoho k druhému a zpátky.
Tři projevy ducha – větru: dýchání jako přirozený projev života – nové narození, které jakoby ten život obnovovalo – a to třetí. Duch, který plyne ze společenství Trojice do společenství církve, lidí, od někoho k někomu.
To je Duch-vítr. Dar života časného i věčného. U obojího platí, že sami si to nemůžeme dát. Protože ty skutečně důležité věci si nemůžeme dát. Jsou darem, a proto i každý nádech a výdech znamená duchovní disciplínu – duchovní, tedy že spěje od někoho pro někoho. V NZ vyjadřuje duchovní opak sobectví (Ř 8,5). Tam, kde se ale člověk otevírá, tomu se říká láska, tam je Duch. Tam může proudit vítr, který můžeme jen vděčně přijmout, aby nám pak vál do plachet a dával sílu. To je někdy těžké přijmout. Pro naše ego. Nic není od nás. Nic si nedáme.
Ale venkoncem je to nesmírně osvobozující. Snad i proto začíná Ježíš svoje blahoslavenství právě tím, že jsou šťastní ti, kdo jsou chudí duchem, kdo ví, že jsou chudí, doslova dokonale závislí na světu kolem, Každým nádechem to dokazují. Dokazují, že potřebují napumpovat, být napumpováni z nějakého jiného zdroje.
Vrátil jsem se z konference, kde (jako i na jiných církevních setkáních), tak nějak stále dokola zaznívá, co má mít pastýř, kazatel za vlastnosti, jaký to má být lídr, kolik sborů má založit, citují se definice evangelikalismu (důraz na konverzi, Bibli, kříž, aktivitu). A to poslední jakoby tak nějak převládá. Furt makat! Furt na sobě dělat! Furt nad něčím špekulovat… Nevím jak pro vás, ale leden byl pro mě dost náročnej… A možná, že by to chtělo někdy evangelium, dobrou zprávu, odpočinek…
A možná stojí za to si znovu připomínat, že to podstatné v životě si nedáme. To přijímáme. Život sám, lásku, Boží milost, nový život, znovuzrození, radost a štěstí. Nikdy to nenajdeme v sobě, ve své aktivitě, ale vždycky k nám přichází zvenčí, od Boha a skrze něj i od bližního, člověka, bratra a sestry, manžela… Tak jako ten vítr.
Zanedlouho začíná postní období. Období přípravy. Období, ve kterém můžeme něco méně důležitého pustit, abychom dali více času, energie na to, na čem skutečně záleží. A možná to je příležitost skutečně si pokládat otázky, na čem v našem životě záleží. Co je důležité. Co mě brzdí, ničí. Kam mě Pán Bůh volá.
Jsou lidé, kteří si dávají různé postní výzvy. Nebudou se dívat na Netflix, seriály, nebudou na sociálních sítích, nebudou pít alkohol. Budou se víc modlit, věnovat rozjímání meditaci na Písmem, duchovní četbou Budiž. Ale možná si jen můžeme odpočinout. Postit se tak, že něco pustíme. A nic. A když něco, tak možná jen být s těmi druhými. Jsou-li podle Ježíše šťastní ti, kdo jsou chudí, závislí na Bohu a druhých (bezdomovci to vyhráli!), pak možná právě to nás má vést do společenství se sebou navzájem. Ke společným modlitbám. Duch vede k sobě navzájem.1 To jsme viděli o Letnicích. A co jim předcházelo? Byli spolu a modlili se. Být spolu v jednotě, jako Bůh je mnoho a přece jeden. Být spolu a očekávat až přijde to, co potřebujeme, nová síla k dílu, naděje, usmíření, mír,… nový kazatel, možná naše stanice, uzdravení duše, těla, bolavého vztahu…
Proto možná nedělejte nic! Nic nového. Jen možná buďme víc spolu. Duch vane od někoho k někomu. Od Otce k Synu a zpátky. Přeneseně od bližního k bližnímu. Být spolu a společně volat k Hospodinu. Jen čekat na Hospodina. Spolu. Jako skupinky, jako sbor Nic víc. A ono to přijde jako o Letnicích. Co? No velká změna. Věci se začali měnit. Tály ledy mezi lidmi. Přišla nová síla ke všemu.
Evangelium je půst, člověk pustí, nechá všeho a vlastně jen napne plachty. Respektive vstoupí na loď spolu s ostatními a společně napnou plachty, očekávajíce vítr shůry. To je církev, tam je její původ, tam je její cesta. Odpočívejme spolu…Očekávejme spolu vítr, Ducha svatého
Nebudu mít dost sil zmizím do ticha
v poslední chvíli možná chytím vítr
a vítr chytí mě
odletíme společně
a těm které tu necháme zbude vítr.
Amen.