Do Křesťanské revue (01/23) jsem napsal o Evropě. Byl to článek na vyžádání a vyšel v editované podobě. Tady je plné znění:
Vždycky jsme byli v Evropě
Čeští a moravští křesťané byli, jsou a budou samozřejmou součástí Evropy. Ale v čase to vždy znamenalo něco jiného. Proměny evropanství až po dnešek stojí za pozornost. Píšu to jako Evropan, který svou orientaci dal najevo mnohokrát i veřejně. Snad nejsilněji účastí v kampani „ANO pro Evropu“. To bylo občanské sdružení, které se před referendem o vstupu do Evropské unie angažovalo ve vysvětlování smyslu našeho členství. Naše práce byla odpovědí na výzvu pana prezidenta Václava Havla. Oslovil nás, protože neměl odvahu jít přímo do kampaně před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2002. To už nemohl, nebyl zdráv a jak se říká lidově, politiku už nedával. Ale na Evropě mu velice záleželo, proto se postavil do čela občanského sdružení ANO pro Evropu jako jeho čestný předseda.
V občanském družení jsem dělal manažera pro regionální i pražské akce, vedl jsem kancelář v pražském paláci YMCA. Dnes mi to připadne pěkně šílené, ale v té době vedle svého povolání správce sboru v Náchodě jsem to viděl jako nutné a potřebné. Máš-li možnost, tak musíš. Na dalším působišti, v Říčanech, jsem se opět vložil do praxe evropských aktivit. Zakládal jsem lokální evropské strukturu místní akční skupiny (MAS) na Říčansku. Práci jsem vedle svého povolání správce sboru řídil a často i uskutečňoval. A pak jsem ji předal těm, kteří v té práci našli svoje zaměstnání.
Proměny
Evropanství je přímo spojeno se vzdělaností. Sáhnu-li hlouběji do historie, pak vidím, že před Husem bylo samozřejmostí, aby nobilita studovala v zahraničí. Arnošt z Pardubic byl vychováván na evropských univerzitách, protože na to jeho rod měl. Jan Očko z Vlašimi, následník na arcibiskupském stolci po Arnoštovi z Pardubic, už vzdělání z Evropy neměl a Jan z Jenštejna a další biskup Olbram ze Škvorce který nastoupil po něm už zase ano. Rozhodovala síla rodu a ambice tehdejšího dvora. Jeden z administrátorů pražského stolce, Jan Železný, biskup litomyšlský, vzdělání z Evropy neměl. A pokud se v Evropě objevil, tak jako žalobce v Husově procesu. A se svým kartuziánským spolupracovníkem Štěpánem z Dolan žalovali, i když je nikdo neposlal. Nechyběla jim horlivost, chybělo jim vzdělání. A právě s Husem se Evropanství zachvělo. 456 šlechtických rodů, které psaly jmény svých představitelů v září 1415 stížný list do Kostnice, bylo rozhořčeno jako davy na demonstracích. Dopis byl pečetěn na osmi místech země a zněl jako protest proti urážlivému procesu a popravě mistra Jana Husa. Bylo to celkem známé a celkem bezmocné vzepětí proti Evropě, které přišlo pozdě. Za nějaký čas byli zase čeští a moravští muži na evropských učilištích. Studenty podporovala Jednota bratrská důmyslnou nadační formou, jak svědčí dokumenty zachované v archivu biskupa Matěje Červenky. Archiv byl nalezen téměř náhodou v Mladé Boleslavi a vypráví o prospěchu i stavu duše českých a moravských bohoslovců. Podstatné bylo, že na studia nešli jen potomci šlechtických rodů, ale ti, kteří byli schopni uspět. Například Jan Amos Komenský.
Ve všech bouřích jsme se paradoxně zapojili do Evropy národů. Určitě tomu žaláři národů, jak někteří říkají říši, chyběla vzdělanost. Především se rakouský dům Habsburků opájel představou, že mu dostalo zvláštního poslání od Hospodina pro říši a pro církev. To dnes známe v ruské podobě. Vzdělanost se pak šířila v barokní podobě výchovného systému Pietas Austriaca, který se stal konceptem pro mnišské řády. Vnesl do našeho prostředí španělské podoby autority pro víru a praxi života, nikoli vzdělání. Jmenovitě kapucíni, reformovaní karmelitáni, piaristé a samozřejmě jezuité se podíleli na státní zakázce vzdělávání národa. Tato koncepce našemu evropanství zprvu kladla mnohé překážky. Zvláště piaristé nastoupili všude, kde před nimi bylo bratrské školství a oproti bratřím, kteří vzdělávali děvčata i chlapce, vzdělávali jen mládence. Byly ovšem i výjimky. Léty se tato péče přetavila do podoby, která paradoxně vychovala to nejlepší pro národní obrození. O tom se dá dobře mluvit, když bydlím v Litomyšli, působišti piaristů.
Evropanství v podobě rakouské říše však ve skutečnosti představují českému národu především literární autoři a jejich postavy. A to je třeba Franz Kafka, nebo postavy Švejk a Cimrman. Proto se jako celek nikdy nemůžeme dobrovolně vrátit k podobě Evropy v rukou mocnářství. Neuměli jsme ji transformovat. Byla a je nám spíše k smíchu.
Vzdělanost byla a je významným evropským rysem. Spíše než evropskými tituly se evropanství vyznačuje schopností vnímat a vést rozhovor. Vždycky mne to napadne, když projíždím kolem Kunštátu, kde byl doma král Jiří z Poděbrad a Kunštátu, autor myšlenky mírového poselství pro celou Evropu. A doma tu byla jedna větev rodu Coudenhove, který dal Evropě zastánce panevropských myšlenek Richarda Mikuláše Coudenhove-Calergi. Toho rád připomínal na našich cestách po zastávkách proevropské kampaně Karel Schwarzenberg. A v souvislosti s tím vždy připomínal křesťanské postoje zakladatelů evropské integrace Roberta Schummana. A to už nemluvím o tom, že i evangelium samotné vyrostlo v kontextu antické vzdělanosti a dobře rostlo v evropském prostředí.
Vnější a vnitřní izolace
Křesťanské církve byly vždycky v rámci Evropy. Katolický svět měl svoje centrum v Římě. Evangelické církve pěstovaly evropské kontakty s Nizozemím, východním Německem. Po pravdě řečeno, naše společenství byla vždycky evropská, dokonce transatlantická. Naše denominace se narodila z Bostonské misie a také z práce tkalce Jana Balcara, který podporu pro práci svobodné reformované církve našel v Polsku, Skotsku a Nizozemí. V naší generaci jsme byli vychováváni německou teologií, kazatele nám vyškolilo švýcarské teologické učiliště. Kralické bible nám tiskla Britská biblická společnost, což se některým na vojně stalo osudným, protože politruci nesnesli pohled na imperialistickou tiskařskou čerň. Nicméně do východního Německa se podařilo vyvést peníze na Christoffelovu slepeckou misii, protože se turistům z Pirny a Drážďan platila dovolená v Tatrách. Oni pak ve svých markách zaplatili příspěvky a ty putovaly do Afriky. S potěšením jsme v nesvobodných časech přijímali pomoc pro ty, kteří byli postiženi vnější izolací od evropské kultury. Všem nám se nabízela jen výkladní skříň tuzexu a otevřených dveří garáží vexláků. Takže i nás postihovala vnější izolace.
Horší je to s vnitřní izolací. Tím, co jsem napsal se rozumí, že pro křesťanskou povahu je evropanství naprosto samozřejmé, logické. Ale zdaleka tomu tak není. Vnější izolace vykonala svoje. A hlavně nevzdělanost. Velmi jsem přemýšlel o křesťanské odpovědi na otázku po evropanství, protože jsem v létech kampaně (2002-3) byl překvapen výrazným nezájmem křesťanů o jakoukoliv ideu Evropy. Nechtěli vést ani rozhovor. Ač jsem se svými hosty směřoval někdy do kostelů a církevních budov, po čase jsem od toho upustil, protože jsem neunesl strašlivou ostudu, kterou dělali křesťané svou neschopností k rozhovoru. Objevila se a rostla nevzdělaná izolovanost od čehokoliv dobrého. Křesťané nedovedli být partnery v diskusi. Církev respektovala mou aktivitu, ale neměla pro ni žádnou náplň. Já jsem se učil v mnoha rozhovorech nejenom od Karla Schwarzenberga, ale také od dalších lektorů, kteří se dnes míhají na televizních obrazovkách jako odborníci na slovo vzatí, třeba Radek Špicar, dnešní viceprezident Svazu průmyslu a dopravy. Když si představíte, že jsme si vyjeli i do Karviné a veřejně diskutovali s občany a studenty bez zájmu či proti chuti komunistického primátora, pak to byla docela zajímavá zkušenost.
Výsledek referenda jsem prožíval jako první volby, které jsme vyhráli. Ve volebním štábu jsme nečekali, že nakonec přijde tolik lidí k urnám. Přes 77 % hlasujících (41,73 % ze všech oprávněných voličů) řeklo tehdy Evropě ano. Ale přes euforii z výsledku jsem si byl jist, že souhlas patřil možnostem cestování a od části voličů i Euru, evropské měně. To první jsme dostali a to druhé ještě stále ne. Přes vytrvalou masáž veřejného mínění, kterému evropskou měnu znectili pánové z Hradu i České národní banky, je skutečností, že mnozí, snad většina našich exportérů hospodaří v euroměně. Podpora evropskému spojenectví se nedostavila a jakýkoliv záblesk jednoty dostával v minulých letech notně zabrat. Slogan o České republice na prvním místě má žel podporu mnoha křesťanů. A ta podpora koření v nevzdělanosti, množství alternativních informací a ve velké neochotě diskutovat.
Samozřejmě, že k tomu přispívají některé skutečnosti zakořeněné na všech stranách, včetně té církevní:
Papalášství – kdo má něco společného s Evropou, zkouší to představovat jako něco víc, než domácí věci. Mnoho prováděcích předpisů pro evropské programy je představováno jako diktát z Bruselu. Ve skutečnosti to jsou ustrašené předpisy z počítače českého člověka, který se bojí, aby nenaštval českého příjemce a zároveň evropské orgány. Představuje tedy příjemcům Evropu s nadhledem, který odpuzuje. Nikdo před prezidentskými volbami neodsoudil českého velkopodnikatele, který pobíral podporu pro malé a střední podniky. A je to dobře! Ale není dobře, že za celou záležitost nikdo nenese odpovědnost, protože tu dotaci někdo podepsal. Za podobné delikty se trestalo, to se také nedá oddiskutovat. Proto zůstává hořká chuť patu. Jeden papaláš může, jiný obyčejný člověk nesmí.
Všudypřítomné lži. Například, že je Brusel sídlem zla – Jako by Evropa byl Brusel. Přičemž Evropou ve vlastním smyslu jsme my všichni. A začíná to u domácího stolu a v naší farnosti. A je a zůstane to vždy ve schopnosti konsenzu vzdělaných a kulturních lidí. Jen ti se mohou domlouvat a nakonec také domluvit. Léčí nás společná péče o Ukrajinu a hodně nám pomohla celkem slušná půlroční lhůta, kterou jsme tentokrát nepokazili. Myslím tím předsednictví v Radě Evropy v roce 2022. Když padla vláda na konci března 2009, byl jsem zrovna v Bruselu. A všem bez rozdílu to bylo líto.
Evangelium je nepolitický fenomén. Tohle tvrzení prorůstá historií. Je tak zažité jako pověstný cimrmanovský humor. Buď se Evropě směješ a děláš si vtipy, nebo děláš, že není. A když se Evropě nemůžeme vysmát, budeme ji s Ježíšem ignorovat. Svět nás nezajímá a politika vůbec ne. Tak to říká hodně lidí. To ale neplatí z podstaty. V evangeliu je to jinak. Ježíš se vyzná v politice a politicích své doby. Umí rýpnout do sociální nespravedlnosti, nezavrhuje papaláše, ale také jim neskočí na lep. Překračuje obecně přijímané normy a hovoří s pohanskými cizinci, pomáhá jim a dokonce jejich víru doporučuje.
Evropa je hnízdem nemravnosti, když nám doporučuje ratifikovat Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Sice většina našich lidí neví, co v úmluvě je a případně zná jen několik odstavců, ale pocit ohrožení je obrovský.
Nic z toho všeho a mnoho jiných vad evropské integrace se nedá vyřešit mávnutím proutku. Je to jako u lidí: Riziko smrtelnosti nelze stoprocentně vymýtit, protože život je stoprocentně smrtelný. A platí to i o Evropě a její budoucnosti. Ale mnohé z toho se dá zatím léčit, postupně a pomalu. Je třeba spolu navzájem mluvit i na toto téma. A klidně v kostele!