Když se vyjíždí z Prahy vlakem, jako výchozí stanici máte hlavní nádraží a pak ještě Holešovice či Libeň a nebo Vysočany, případně Smíchov. Ta první a ty druhé stanice naducají ve všedních dnech odpoledne a podvečer všechny vlaky studenty a pracujícím lidem. Ti jedou často jen na první vzdálenější stanici. V mém směru Kolín. A nebo dále.
Máte možnost si pořídit místenku a já to tak dělám, že si nechávám celý servis – jízdenka, místenka, parkování. A objednávám si to po internetu. Radši si objednávám ve svém oblíbeném vlaku stejný vůz a stejné místo a chodím najisto. Šedé vlasy už nezajímají revizory v metru a zjednávají si potřebnou důstojnost i ve vlaku. A abych se nemýlil, chodím na stále stejné sedadlo. Takže já problémy nemám.
A pak jste ve vlaku. A pokud je to poprvé, hledáte a pátráte po svém místě. Občas tam někdo sedí a tak je třeba jej laskavě upozornit. Když vás odpálkuje, nemáte mnoho možností. Ta možnost domáhat se místa přes průvodčího je hodně trapná a pokud je vlak opravdu plný, průvodčí přijde kdovíkdy. Představte si, že jako mladík či pohledná a křehká dívka máte zvednout ze sedadla nějakého zjevně ministerského úředníka. To radši vzdáte. A tak většinou dojde k nějaké domluvě.
Ale tuhle měla problémy mladá maminka. Krásná žena vedla před sebou uličkou chlapíčka, který měl její něžné rysy, ale šel tak trochu jako slůně. Přišli až na naši čtyřku a ona jej zastavila zatažením za kapuci, jako za opratě. Něžně, ale zvláštně. Její zkoumavý a dlouhý pohled na displeje nad sedadly vyvrcholil otázkou, kde má ta tři místa, na něž je psána její místenka. Doprovázela ji ještě kamarádka. Po chvilce nejistoty se v rozhovoru ukázalo, že mladá paní má přesně ta tři místa, ale ne ve vagónu 33, má je ve vagónu 34, tedy vedle. Kamarádka mladou maminku nabádala, že tedy půjdou vedle, ale ta stála, nevěřícně zkoumala displeje nad sedadly a nechystala se odejít. Prostě nějak nemohla. Nakonec skončili na sedadlech o kousek dál v našem vagónu. Zjevně nemohla uvěřit. A zapomeňte na úsměšky o ženské logice, zkuste hledat hlouběji. Věřte jí, že nemohla. Co všechno v tom hraje roli, to ví jen sám Pán Bůh.
Proč o tom píšu? No jasně! Proto, že mne baví pozorovat svět a jeho krásy, ale zároveň myslím na lidi, kteří mi s omluvou říkají, že ještě věřit nemohou. A já jim to zcela věřím. Naprosto! A protože jim to věří i sám Pán Bůh, tak udělám všechno pro to, aby dojeli tam, kam potřebují.
Jindy zase na mém sedadle seděla unavená paní. Asi ji zničil celý den jednání v Praze. Protože seděla na mém místě a vedlejší sedadlo bylo obsazeno nějakou místenkou, poprosil jsem, aby mne pustila na mé místo. Prohlásila, že se mýlím a na své místo má rezervaci. Měla, ale na stejné sedadlo ve vedlejším vagóně… Vysvětlil jsem jí, že si vždycky beru místenkou do uličky proto, že jsem širších rozměrů. To ona prý je širší, než já. A na to už z mé strany nebyla dobrá odpověď. Paní seděla dále. Ztichl jsem a posunul se k oknu doufaje, že tam cestující nepřijde. Nepřišel a paní zůstala na svém s pevným přesvědčením, že ten cestující z mého místa sedí na jejím místě ve druhém vagónu. Nemohl jsem najít žádný rozumný důvod k tomu, abych takové přesvědčení pochopil a mohl jej považovat za logické. Ale napadlo mne, že je to příklad, jak věříme za druhé s přesvědčením, že jim rozumíme. Prostě jak o nich všechno víme. A dokonce víme, jak by měli činit pokání. Všechno musí být podle nás a našich zvyků. Rozhoduje naše pohodlí, naše práva a někdy i letité zásluhy.
Tak ať je nám na všech našich cestách Pán Bůh milostiv.