Příspěvek do diskuse o ekumenické modlitbě při inauguraci nového českého prezidenta. Snažil jsem se být laskavý a do docela vzrušené diskuse vnést nové návrhy. Posuďte sami…
Ekumenická modlitba při uvedení pana prezidenta Petra Pavla do úřadu
Už s předstihem se vedla zásadní debata o tom, jak by měla taková příležitost vypadat. Katolický kněz Tomáš Petráček v Hospodářských novinách připomínal, že k takové příležitosti by patřila civilní podoba skutečné ekumenické modlitby, konvokace. Kolega Petráček uváděl jako příklad naši bohoslužbu ze Senátu, kterou jsme sloužili s kolegou a bratrem Láďou Heryánem při předávání stříbrných medailí předsedy Senátu Parlamentu ČR. Jednu z těch medailí obdržel i on. To byl podzim roku 2020. Málokdo ví, jaké diskuse se na to téma vedly. Nikdo neví, že jsem předkládal Senátu dvě kázání a protokol si vybral jedno z nich. Vše jsme chystali společně. Do detailu. A bylo to tak správně. Má-li takový okamžik být pro širokou společnost lidí mimo církev i v církvi, pak se musí najít jednotící prvky a je třeba mít odvahu třeba i přešlápnout naše zavedené způsoby.
Jak naplňovala ekumenická modlitba při inauguraci takové předpoklady? Částečně. Už při příchodu pana prezidenta Petra Pavla s rodinou ke zlaté bráně katedrály nebylo úplně jasné, jaký protokol tu událost řídí. Pan arcibiskup představil některé biskupy. Spletl se při uvedení biskupa plzeňského a prohlásil, že je to olomoucký biskup. Zjevně neměli ani moderátoři jmenný seznam a scénář, protože zapletli do jmen zesnulého kardinála Vlka. Pan arcibiskup pak ztichl, protože si nevzpomněl na jméno předsedy Ekumenické rady církví v České republice…
Představil bych si, že takový seznam a pěkně vyřazené osoby by měl mít sekretář arcibiskupa a buď představovat panu prezidentovi jednoho po druhém a nebo dbát na to, aby měl arcibiskup dokonalý podklad a v něm všechna jména. Přirozené by bylo, aby osoby ze strany ekumenické rady představoval zase generální sekretář této instituce. Nebylo ani jedno a ani druhé. A v tu chvíli jsem nabyl přesvědčení, že není na světě ani bodový scénář, zřejmě je jen letmá domluva.
Do obrazu kamer se dostali jen římští duchovní, předseda ekumenické rady a zemský rabín. Pan arcibiskup událost vedl, nutno říct, že zvukomalebně představil české světce, zmínil jednou větou oběti komunismu, ale pominul zcela další osobnosti téhle země. Nechyběl někomu Maharal, Hus, Komenský, Čapek či pravoslavný patriarcha Gorazd? Mně ano.
Obecně vzato, je třeba si položit otázku, zda je taková příležitost možností k prosazení věrouky evangelikálů a nebo katolíků jen proto, že je těch či oněch víc a nebo má slovo ten či onen duchovní? Určitě ne. Nesmíme tlačit dopředu své chápání. Není to okamžik, ve kterém máme jen recyklovat to, na co jsme zvyklí a ať se to všichni neznalí naučí. Není to čas liturgické interaktivity evangelikálů, pravoslavných či katolíků. Pak se kladou kytice k lebce sv. Václava a nebo se před kamerami drtí slova Otčenáše v ústech k modlení nezvyklých. Jen si to pusťte, máte to v záznamu… Prezidentský pár to zvládl, protože se to má. Ale bojím se, že neví, co činí. Každopádně se tito lidé mohou cítit nekomfortně. Ale protože jsou to dospělí lidé vědomí si své úlohy, mají šanci racionalizovat takové okamžiky s přesvědčením, že jde o symboly. A voják umí, voják zná. Rozkazy se poslouchají.
Pustíte-li kněze k řeči, mluví dlouho. To by měli všichni vědět. Platí to o každém z nás. V lodi postávali staří lidé, ne na všechny se dostalo místo v lavicích a na židlích. Zvláštní, jak je katedrální prostor zanesen vším možným, ale řádné usazení lidu není možné.
Řešením mnohých z těchto nesnází by bylo, aby takovou příležitost připravoval prezidentský „protokol“ který to umí, má možnost si přizvat své duchovní rádce a nacvičit celou věc dopředu. Duchovní pořady mají v médiích – respektive v jediném médiu veřejné služby – obecně nízkou sledovanost a tady šlo o vysoce sledovanou ekumenickou šanci, další příležitost bude za pět či deset let. A bude vůbec?
Katedrála patří státu a ten se s církví na jejím provozu domlouvá. A v tuhle chvíli stát zastupuje kancelář prezidenta republiky. Pak by v ideálním případě byli všichni církevní představitelé jen hosty této ekumenické události. A byli by pod vedením kanceláře. A zdaleka to nemusí být jen při této příležitosti. Otcové by měli mít šanci připomínat dějiny ze všech stran, třeba jen jménem světce (v uvozovkách či bez nich) a požehnáním. To spřažení osobnosti a žehnání dělal arcibiskup dobře. Všichni by měli být vidět (a mít na obrazovce tak zvanou náprsenku) a všichni by měli mít scénář, který je dopředu určen a domluven. Žádné volné partitury. Z římské strany by byl jeden člověk v řadě úplně stejně, jako z každé další církve jen jeden člověk. Taková participace se dá domluvit, může být čestná a spravedlivá.
A nakonec: Já bych měl odvahu si nechat požehnat či jinak – nechat si i panem prezidentem popřát. Ať on připomene jméno, které jej či jeho paní provází a drží v životě. Takové řešení je třeba cvičit, tohle by byla teprve služba vlasti, správa společného domu, jakási široká ekuména.