Příběh o vzkříšení kazatelského auta s platností pro běžné lidské životy…
K práci duchovního v každé církvi patří auto. Být na více místech a právě včas, to vyžaduje mobilitu. Do Litomyšle jsem přijel svým autem, náklaďáčkem, který jsem hojně využíval na Říčansku a do Litomyšle nás ještě odstěhovalo. Pak se mu od soustavného přetěžování rozjela zadní kolečka. Nový vůz jsem neměl. Tak jsem se na radu přátel vložil do péče operativního leasingu. Za ty roky jsem vystřídal několik aut. K mojí veliké spokojenosti všechny vozy jezdily na výbornou. Vždy jsem si přál jen pár maličkostí: vyhřívané sedadlo a možnost telefonovat bez držení mobilu. V říjnu minulého roky jsem dostal zatím nejsofistikovanější verzi, ke které se stačí přiblížit s klíčkem v kapse a málem vás pozdraví. Vyhřívá i volant. A hlavně jezdí!
S prvním mrazem jsem zjistil, že sofistikovanost mého vozu je zároveň slabostí mého skvělého auta. Zůstalo stát u kostela a ač mne milostivě pustilo dovnitř, odmítlo nastartovat. Operativní leasing znamená, že se pod kapotou smíte starat jen o provozní tekutiny. Přivolaní technici mi dokázali, že ani oni nesmí, ba dokonce neví na co sáhnout. Auto po dvou dnech, ve kterých jsem se musel obstarat bez něj, nastartovalo pod hrozbou odtahu. Poděkoval jsem Pánu Bohu. Tvrdívám, že křemíkové čipy nepromodlíš a tváří v tvář stroji zůstávám racionálně myslícím spotřebitelem. Šéf servisu, který se o mně stará, zaručeně nepatří do mé farnosti, ale jsme si natolik blízko, že při mé poznámce významně pozvedl obočí a prohlásil: „Nechte bejt, někdy nám nic jiného nezbývá! Tahle auta žijí svým životem a jednotlivé obvody a jejich elektronika žijí naprosto nepochopitelnými souvislostmi, kterým vlastně nerozumíme…“