„Nyní, Panovníku, podle svého slova propouštíš svého služebníka v pokoji. Neboť mé oči spatřily tvé spasení, jež jsi připravil před očima všech lidí – světlo ke zjevení národům a slávu tvého lidu Izraele.“ Lukášovo evangelium 2:29-32
Vytrvalost se nedá zaměnit s úporností. Diktátoři a jejich říše nám úporně vnucují své veleslavné myšlenky, které se dávno ukázaly jako prázdné. A naopak: Vytrvale se nabízí klenoty, jejichž cena je léta přehlížena. Vytrvalost má své služebníky, úpornost má své oběti. A víme jen o některých.
Vánoční příběh má na paměti dva z té spousty lidí. Dva ty vytrvalé. Možná se znali. Nemuseli spolu zrovna kamarádit, třeba se jen uctivě zdravili. Jedním byl Simeon, jemuž bylo jasno, že jeho dočasné trápení skončí ve chvíli, kdy uvidí spásu Izraele. Až tehdy umře. Samozřejmě to mohlo být proroctví o dlouhověkosti, protože království pro Izrael bylo cílem z říše snů. Nicméně limit byl jasný: nebude mít klid, dokud neuvidí spásu! A až potom bude propuštěn v pokoji.
Ať vám někdy těch pár minut chybí nebo jste všude zbytečně brzo, v Boží režii to je vždycky bez chybičky. Všechno přijde vždycky včas. „Quo vadis! Jak to děláš, Duchu svatý!? Ty to vždycky stihneš!“ Simeon se v chrámě objevil právě v klíčovém okamžiku. Své oběti chudých tam právě přinášeli Josef s Marií. A v náručí měli malého Ježíše. Simeon mohl vypadat jako pomatený, když zaskočil Levity a předběhl je v požehnání. Také rodiče mrkali, když slyšeli provokativní slova o zjevení Božím pro pohany a o slávě pro Izrael. Skládal se jim pomalu obraz budoucnosti, kterému stejně nerozuměli.
Zatímco si Simeon vychutnával svoji úlohu, ta druhá – jmenovala se Anna – zuřivě smskovala a zvala všechny, kteří čekali na vykoupení Jeruzaléma. Bláznivá babka, která byla pořád v chrámě, modlila se a postila se od mnoha věcí, včetně další možnosti manželství. Jako mladá se vdala a sedm let byla se svým mužem až do jeho smrti – a pak už jen v chrámě. Do svých osmdesáti čtyř vytrvale čekala na lepší věci, než bylo manželství.
Hele, nepohrdejte kostelními babičkami! Je v nich síla a dokonce i vánoční evangelium na ně pamatuje!