„V tom kraji byli pastýři, kteří pobývali pod širým nebem a drželi noční hlídky u svého stáda.“ Lukášovo evangelium 2:8
O adventu nemohou chybět Mikulášové a čerti. V evangelijním příběhu jsou však jen ti andělé, kteří našeho Mikuláše a čerta někdy doprovázejí. Pátého prosince jsou ti tři jako předskokani oné velké slávy konce adventu, protože až se otevřou nebesa, nebude tam nikdo přisluhovat. Ani vousatý člověk s čepicí a berlou, ani ten, kterému říkají černý vzadu. To je pak všude a veskrz čirá jasnost. V našich Betlémech ty nesčíslné zástupy často zaskakuje jen jeden vyřezávaný anděl se stuhou ze slavobrány. A to je fakt málo!
V té krajině, jak říká vánoční příběh, byli i pastýři u stád. S největší pravděpodobností hlídali stáda zvířat určených k prodeji jako obětní dary v chrámě. Pokud bychom si představovali baču, který žije odloučen od společnosti někde v Beskydech, nebude to ono. Ten náš bača by měl ke zvířátkům nějaký vztah. Tohle jsou zřejmě tvrdí hoši najatí na nebezpečnou práci. Stáda nestáda, na nebi je ohňostroj. Jan Jakub Ryba napsal ve své vánoční mši starému pastýři libreto: „Celý den jsem v práci byl, v potu tváře lopotil. Jsem rád, žes mne probudil k tomu podívání…“ Hezky to napsal, ale tehdy to spíše vypadalo tak, že tam stáda nechali a mazali na vyhlídku.
Neberme to zle! V tom, že se s tou nebeskou parádou pamatovalo na honáky, je vlastně naděje. V Betlémě nebyly VIP vstupenky do lóží, promítalo a hrálo se pro všechny. A ten zvuk! Žesťům bylo vidět do kropáčů a zpěváci nekoukali do not. Zpívalo se společně a vesele. „Sláva na výsostech Bohu!“ – to byl asi refrén, který se opakoval vždycky po nějaké verzi, kterou dal kantor. Nebo to byl startovací popěvek, ke kterému lid přidával spontánně svoje verze. Snad to bylo jako píseň Mariina nebo Zachariášova, ve které zpívali všichni všechno, protože ta slova vlastně dávno znali. Každopádně šli pak domů či ke stádům s očima navrch hlavy, jako chodí naši mladí z nějaké arény, kam jim přivezou velkého umělce.
A přesto to bylo jinak. Harry Styles či Metallica upadnou v zapomnění, zestárnou se svými posluchači. Tohle ale zůstává stále mladé. Dokonce si to spolu s námi zazpívají každý rok i nekostelní lidé, protože všichni touží po tom, co tu je jako dovětek: „A na zemi pokoj, pro všechny lidi dobrá vůle!“ S tím pokojem ti, Bože, rádi pomůžeme, na tom se dá dělat. Ale na tu dobrou vůli čekáme. „Prosím tě, mohl bys jí letos přisypat trochu víc, Hospodine?!“