Profesionálně, nebo amatérsky, každopádně s velkou touhou objevují mladí i staří svoji minulost. Předkové se skládají do řady tak, jak o nich vyprávějí barokní matriky a majetkové soupisy starých časů. Zjišťujeme, jak pomíchaný svět máme za sebou. Jeden předek tu zůstal po napoleonských válkách a prababička přišla z Haliče. Zdobí nás české jméno a přesto patříme po obou liniích k německým předkům. To, co se dá dohledat, je často genetika proher, zmatků, nevěry a zla.
Dost podobně vyznívají také první rodokmeny Bible, ve kterých dcery lidské a synové božští zplodili velikány, ale nestálo to za řeč. Stačilo jedno slovo: Potopa. Ale Hospodin to s člověkem nevzdal přesto, že mu bylo odměnou jen totalitní stavební úsilí: synové lidští stavěli věž až do nebes. Všechny velké revoluce a říše, které mají trvat navěky, patří do genetiky zla.
Zní to jako typický nebeský humor, když dva evangelijní rodokmeny Ježíše Krista ukazují k Josefovi, který nebyl geneticky přímým otcem toho, jemuž říkají křesťané Spasitel. Není to divné? Vědci se usmívají, když anglické BC začínají překládat before Crispr podle fenomenálního objevu možných zásahů do genomu. Jaképak before Christ!? Vědci umí tvořit a stavět nový svět. A zdaleka nejsou na konci svých plánů. Někteří křesťané v tom vidí jednoznačně genetiku zla. Ale Stvořitel světa také dělá mnoho věcí proti přirozenosti a není třeba se toho děsit. Ježíšovy rodokmeny Ježíše Krista v Matoušově a Lukášově evangeliu jsou určitě zcela proti přirozenosti! Jdou totiž k Josefovi, který s Ježíšem nemá geneticky společného vůbec nic.
Rodokmen podle Matoušova evangelia začíná od Abrahama. Tady se Ježíš představuje jako dobrý příbuzný v izraelské rodině, jako by před Abrahamem nic ani nebylo. V seřazených čtrnáctkách Ježíšových předků jsou tak vypsány tři velké kapitoly izraelských dějin. První kmenová: dvakrát sedm rodin do Davida. Pak stejně i ta královská až po zajetí v Babylóně a nakonec ta v posvátných textech částečně zamlčená po návratu ze zajetí. A tak se doputuje až k Josefovi, jemuž je manželkou Marie.
A to není jediná žena zmíněná v rodokmenu: najdete tam syna paní Támar, která se neváhala převléct za nevěstku, aby získala potomka ze svého tchána. Nechtěla být jen ctěnou vdovou, chtěla přidat své rodině velkého muže. Matku toho dalšího ctěného potomka, Rachab, tu musíte zařadit mezi skutečné nevěstky, protože si tak vydělávala mimo službu v jakémsi měsíčním kultu. Ta následující, jménem Rút, patří mezi zapovězené pohanky, přesto porodila dalšího muže do rodiny. A naposled je tu zmíněna žena, jíž známe pod jménem Batšeba, žena Urijášova, se kterou cizoložil král David. Ona je maminkou Šalamounovou. Proč tolik rodinné špíny, jíž se evangelista Lukáš v tom druhém soupisu taktně vyhne? Protože je tu díky Matoušovi třikrát čtrnáct generací Boží milosti. A Matouš se za Ježíšovy předky nestydí a rozumný člověk to dělá stejně, jako on. A všichni jsou tu právě takhle, protože se až dodnes v židovském světě myslí na tajemství života jako na tu největší milost.
Ten Lukášův rodokmen zase počítá Ježíšův původ opačně. Sestupně od Josefa až po Adama. Máme podle něj vědět, že náš záchrance je skutečný člověk, který se nestydí za ty dva prarodiče, kteří si do exilu z ráje odnesli jen holou kůži a svou vinu.
Genetika dobra má vždy navrch. A Tvůrce se nevzdává ani v nejhorších časech. Je schopen naroubovat na ušlechtilou podnož třeba i nedokonalou snítku života. Pracuje s námi proti přirozenosti všech nám známých přírodních zákonů. Bůh si věří!