8. Magnificat
„Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána?“ Lukášovo evangelium 1:42n
Vlastně hned v těch dnech, kdy Marii navštívil anděl, se dívka vydala za svojí příbuznou Alžbětou. Stávala se ženou a matkou. Ale ještě nic nebylo vidět, možná ani nic necítila. Na tělesné změny v obličeji a na těle je ještě brzo. Dnešními slovy medicíny, ještě by to pro některé nebyl ani potrat, kdyby se zabránilo zázračnému zárodku uhnízdit se v děloze. Josefovi se to zatím nedalo říct, lidé kolem by se smáli. Mariina maminka by své dceři také nepomohla, pokud ještě někde byla. Maria udělala tu nejrozumnější věc. Potřebovala si všechno srovnat v hlavě, tak se vypravila k příbuzné, kterou anděl zmínil na okraj své řeči. Naplánovala si poměrně dlouhou cestu do Judeje; spěchala. Quo vadis, Marie?! Jednou jsi řekla ano, tak nechceš nic měnit, ale když ti anděl v tom překotném a nečekaném zvěstování dal nápovědu, spěcháš tam, kde by ses mohla dozvědět více. Nejde ti o poklad anebo nějakou hru. Jde o život, vlastně o dva, nejspíš tři, počítaje v to i Josefa.
Po té dlouhé cestě mladou Marii na prahu vítá její prateta Alžběta v šestém měsíci svého překvapivého těhotenství. A vítá ji jako matku. Jako matku samotného Pána. Sotva Maria stačila vyslovit pozdrav, popisuje jí Alžběta pochody lidského těla a Ducha svatého. Se životem to zahýbe, když je Maria na prahu a Duch svatý dá staré ženě slova hojivého blahořečení. Alžběta vychrlí na Marii proud slov velebících Boha. S otevřenou náručí zastoupí Mariinu matku a všechny sousedky. Jak moc by si taková slova bez otazníků přály dnešní ženy na prahu těhotenství. A to ještě tak pochybného, myslíme-li na to Mariino. Těmi hlasitými slovy Alžběta setřela naprosto všechny lidské pochybnosti, dodávajíc: „A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“ Ujištění Ducha svatého, které Mariino překvapené tělo velice nutně potřebovalo.
Tento úvod dal Marii slova i melodii a jako všechny velké ženy ta dívka zpívá velké Magnificat. Maria si nijak nezadá se svou jmenovkyní, sestrou Mojžíšovou, nebo s Annou, matkou Samuelovou, a dalšími. Zpívá slovy žalmů, dotýká se textů, které jsou svou povahou jako citace z ústavy či sloky ze státní hymny.
Mariin státotvorný nebo dokonce královský zpěv s citacemi všech možných zvučných proroctví prořízne strašné ticho věků. Všichni se báli používat velká slova a tady ta malá zpívá o nadějích, které vypadají jako blouznění. Mluví o sobě, ale není sebestředná, mluví o králi a pánu všeho a popisuje dílo, které je už paradoxně hotové, ač ještě není nic vidět. Neskládá žádné laciné předvolební sliby, ale zpívá vděčně a pevně o tom, co pomůže všem. Co jí samu ještě pořádně zabolí. To ale vůbec nezmíní, snad proto, že to všechno ještě nevěděla. O bolesti nepadlo ještě ani slovo.
Alžběta rodí, Maria ještě koupá maličkého a pak se vydá zpátky, vstříc všem zvědavým pohledům. Nese novinu, která teprve teď vybuchne jako granát.