Naši milí,
rádi bychom se s vámi podělili o naši životní zkušenost, která se nám stala minulý týden v úterý. Asi bychom to osobním svědectvím před shromážděním nedali, tak volíme tuto formu.
Byl to takový klidný podvečer. Náš děda byl s Jonášem a se Šimonem na cyklo hřišti, kterému se říká „pump track“. Je to taková zvlněná cyklo dráha, kde se za normálních okolností jezdí v jednom směru. Jana nedaleko bruslila na kolečkových bruslích. Najednou se vám ve vteřině změní život, ale ještě o tom pár minut nebudete vědět.
Jonáš, po srážce s protijedoucím klučinou, spadnul z kola. Svědkem tohoto pádu byl Šimon, který později řekl, že se Jonášovi zkřížily řídítka a spadnul z kola. Měl drobné poranění na noze a byl trochu otřesený. Děda vzal Jonáše domů a chtěl mu to zranění na noze ošetřit. Jenomže pak začalo něco, co by nás ani ve snu nenapadlo. Jonášovi se nafoukla levá část hrudníku. Bezprostředně poté Honza volal záchranku, která dorazila velice rychle. Několik minut poté přijel i lékař, který konstatoval, že Jonáš má vnitřní pneumotorax. Stalo se to, že nárazem se Jonášovi vyfoukla levá plíce, vzduch se nahromadil mimo plíci a hrozila zástava srdce. Okamžitě po příjezdu lékař zahájil úkon, kterým musel Jonášovi dostat trubičku do hrudního koše, aby mu odsál vzduch a pokusil se mu vytvořit podtlak, který by v tomto místě těla měl normálně být. Jonáš byl neustále při vědomí, ale rozhodovaly desítky vteřin. Díky Bohu se lékaři podařilo zavést Jonášovi v sanitce před našim domem během cca 15-20 minut trubičku, která Jonášovi odváděla vzduch z prostoru, kde neměl být. Následoval 18 minutový převoz do Olomoucké nemocnice, kde udělali na ARU v narkóze rychle další vyšetření, zda Jonáš nemá nějaké vnitřní zranění, zavedli hrudní dren a napojili jej na přístroj odvádějící vzduch z dutiny hrudní. Jonášova rekonvalescence probíhala standardně a bez dalších komplikací, na všech lékařích byl ale patrný velký respekt z tohoto zranění, které bylo poměrně anomální. Tento týden ve středu Jonáše propustili z nemocnice domů a vše vypadá nadějně. Bude ještě následovat CT vyšetření a pravděpodobně i operace. Malinkatá část plíce je totiž vklíněna mezi dvě žebra, taková malá plicní kýla.
Zvažoval jsem, jestli to všechno takto dopodrobna popisovat, ale nakonec jsem se rozhodnul, že to takto popíšu, abyste měli možnost poznat, jak mocný je náš Bůh. Ano, byla to scéna jako z hollywoodského filmu. Všechno se ve mně svírá, když píšu tyto řádky. Byl jsem v tu dobu u našich na Slovensku, kam jsem odjel sám. Moje maminka má zdravotní problémy, tak jsme se v úterý ráno rozhodli, že na Slovensko nepojedeme všichni. Bylo to jako blesk z čistého nebe, když jsem na Slovensku do telefonu slyšel, co se děje. Bezprostředně po telefonátu jsem se zmohl jenom na krátkou tichou modlitbu „Bože, buď s tím lékařem, který je v té sanitce“ a napsal jsem krátkou zprávu Danielovi, aby se za nás modlil. Jana spolu s Honzou, se Šimonem a s dědou čekali v domě a před sanitkou, co bude, a zažívali těžko představitelný strach, kdy viděli, že Jonáš je v přímém ohrožení života a každá minuta trvala věčnost. Janička jela potom se sanitkou vedle řidiče do Olomouce a celou cestu si ověřovala očním kontaktem u doktora, že je Jonáš naživu. Na ARU v Olomouci, kde si převzali Jonáše si jí ujaly sestry z ARA a snažily se jí utěšovat a sdílet s ní náročnost dané situace. Po přeložení na dětskou JIP to bylo ještě také náročné, protože ji sloužící paní doktorka narovinu řekla, že má také velký strach, protože neví, zda dírka, kterou viděli na CT, byla jediný zdroj úniku vzduchu z plíce do dutiny hrudní, že jenom doufá, že to nebude unikat dále, že by to nemělo v jejich podmínkách moc řešení. Tato samá paní doktorka nám pak několikrát během toho týdne na JIP zopakovala, že nezapomene, jak Jonáš krátce po hospitalizaci, když se probral z krátké narkózy, při pohledu na vystrašenou maminku řekl: „Mami neboj.“ a když mu řekla doktorka, aby se zkusil vysmrkat, protože zvracel chudák zbytky jídla i nosem, tak po vyložení určitého úsilí řekl „Pardon, mně to nejde.“
Já jsem několik minut poté už seděl v autě a ujížděl zpátky domů, resp. do olomoucké nemocnice. V autě jsem se zmateně modlil, telefonoval Ondřejovi Mackovi s prosbou o modlitby. Nebyl jsem schopen ani dokončit telefonát. Totálně zlomen jsem říkal Bohu, že vím, že Jonáš je jeho, ale ať nám ho ještě nebere. Bylo to opravdové dno, kdy člověk už nemá nic, jenom hledí na Boží tvář a prosí s vědomím, že poslední slovo má stejnak Bůh.
Smetlo nás to psychicky oba jako uragán. Po pár dnech jsem napsal jednomu bratrovi, že jsme si kladli otázku, co nám tím chtěl Pán Bůh říct. Dostal jsem tuto odpověď: „Že máte skvělé a velice živé děti a máte s nimi vydržet! Pěkně pokorně se starat.“
Když umřela Ivetka Boštíková, tak si pamatuji, že jsem měl jeden rozhovor s Honzou Boštíkem, který mi řekl (budu parafrázovat, není to doslovné): „Andreji, víš, já se v životě modlil za hodně nemocných lidí, ale když ti onemocní nejbližší člověk, modlíš se za něj, bojuješ, pláčeš, padáš a znova se zvedáš. Dny, týdny, měsíce. Není nic silnějšího, to úplně hledíš Bohu do tváře.“ Řekl bych, že jsem prožil něco podobného. Člověk může jenom s pokorou říct „Bože ty to máš ve svých rukou, odevzdávám se ti, odevzdávám ti to.“
Prožil jsem, že Pán Bůh nám v životě dává různými způsoby najevo, že on je svrchovaný Pán nad životem i smrtí nás i našich blízkých. Několikrát jsem si v posledních dnech vzpomněl na biblický příběh Abraháma a jeho syna Izáka. Pán Bůh chtěl Abrahámovi vzít to nejcennější co měl, vzít mu syna a dědice, který měl rozšířit Boží lid v Kanaánské zemi. Myslím, že v danou chvíli už nebylo nic horšího. Ano, víme, že Pán Bůh na to měl právo, protože Izák nebyl Abrahámův, ale Boží. Když to ale žijete ve vlastním životě neubráníte se otázkám a pochybnostem.
Na cestě do Božího království není možné spoléhat jenom na vlastní nohy. Je tolik věcí v našich životech, nad kterými nemáme moc. Děti nám přinášejí do života situace, kdy nezbývá nic jiného než se ztišit a říct Bohu, že je to on, na koho spoléháme a ke komu se utíkáme.
Ještě před propuštěním z nemocnice byl Jonáš všem poděkovat, jak na ARU, tak na JIP, všichni se na něj totiž každý den ptali a bylo vidět, že to i pro ně všechny byl silný moment.
Dnes, v pátek, jsme se vydali všichni do Svitavské nemocnice, abychom poděkovali panu doktoru Uherovi, který přijel se záchrankou, za to, co pro Jonáše udělal. Bylo to opravdu moc hezké setkání. Vzpomínáte na to, co byla moje první modlitba? „Bože, buď s tím lékařem, který je v té sanitce“. Pán Bůh svěřil Jonáše do rukou dobrého lékaře s velkým srdcem. Řekl nám, že rozhodovaly desítky vteřin a že punktoval Jonáše s určitou mírou nejistoty, zda píchá do správné strany, ale že nebyl čas to více ověřovat. V případě, kdyby to byla špatná strana, tak by Jonáš pravděpodobně zemřel. Říkal, že Jonáš byl jeho zatím nejskvělejší pacient, který úplně abnormálně spolupracoval a komunikoval s ním celou dobu. A bylo vidět, že to i pro něj musel být velmi náročný moment, protože ještě ten večer, co se to stalo, tak volal našemu Honzovi, který volal rychlou, jak to s Jonášem dopadlo. Děkoval nám, že jsme vyjádřili svůj dík jak jemu, tak i jeho kolegům. Říkal nám, že se spíše setkává s tím, že lidi moc neděkují. Berou to tak, že je to jejich práce, za kterou dostávají zaplaceno. Bylo to fakt silné, když nám říkal, že vyjádření díků dodá ohromnou motivaci do další práce, pomáhá to lidem ve zdravotnictví vydat ze sebe to nejlepší, nespadnout do apatické netečnosti. Příjemně nás překvapila jeho otevřenost a ohromná lidskost. No řekněte, není to sympaťák? Pán Bůh má vždy dobrou ruku při výběru.
Nebylo v našich silách všechny informovat, co se děje. Přesto se za nás modlilo hodně bratrů a sester. Představte si, že se za nás modlili až v daleké Indii a taky v Anglii. Chtěli bychom tímto svědectvím ze srdce poděkovat všem, kteří nás nesli v modlitbách.
Jana & Andrej
