Politika je řemeslo spasitelské. Nemůže nebýt. Zákony a novely často prolamují témata, která okolní svět prolomit nechce. V horším případě zákonné úpravy naplňují představy úzkého kruhu lobbistů, v lepším případě jdou naopak proti lobby.
Politik se cítí jako po zásluze obdivovaný zachránce, nebo naopak nepochopená oběť nespokojených občanů. Přičemž prvním, na koho dopadá jeho hněv v případě nezdaru, je úředník. Asistent, poradce, prostě ten nejbližší. Pak jeho nadřízený a nakonec neznámí dělníci systému, kteří nepochopili a nehoří dostatečně spasitelským nadšením. Je to tak na městě i v obou komorách parlamentu.
A důsledky? Úředník nemá nikdy jistotu, že má smysl s úsilím budovat vlastní odbornost. Neví, zda bude pokračovat, proto pouze nebarevně vyplňuje agendu svého politika. Nebo šplhá po hlavách druhých s politickými ambicemi. Přešlápnout do politiky nechce, tak zůstává smířen s nejistotou, kterou si léčí napětím a nesmyslnými zápasy, jež nesvědčí nikomu. Stává se ovšem, že úředník přešlápne a cítí se jako spasitel bez toho, aby se stal politikem.
Náš ombudsman, veřejný ochránce práv, se stále cítí být politikem, přestože už nějakou dobu politikem není. Je státním úředníkem. Nikdo však přesně neví, jak současný ombudsman lidská práva definuje. JUDr. Stanislav Křeček v českém Senátu řekl „Nikomu není bráněno bránit se. Než jsem odjížděl, podepsal jsem zahájení šetření s bytovým družstvem, které sdělilo svému členovi, že si nepřeje, aby v bytovém domě, který toto družstvo vlastní, bydleli cizinci a Romové. Zvažte sami, zda takto může vystupovat lidové družstvo. Nejen zda to může dělat, ale zda to může takto veřejně říkat.“
Vůbec jsem nechápal, zda je pohoršen tím, že bytové družstvo omezuje národnost nájemců, anebo tím, že bytovému družstvu někdo odpírá možnost obrany. A zřejmě jsem nebyl sám. Ombudsman odcházel ze Senátu Parlamentu České republiky s výtkou a byl velice rozrušen. Výsledkem byl politický boj proti jeho zástupkyni Monice Šimůnkové. Princip zase stejný: úředník nesmí kazit spasitelské dílo toho, koho zastupuje. Obávám se, že se tady úředník, tedy český ombudsman, z principu mýlí!
Myslím na úředníky, na jejich zmarněnou energii a zneuznané schopnosti. Na jejich zdraví, především psychiku. Myslím na ty, kdo pro svůj zralý věk a odbornost dráždí politiky, protože zjevně svoje řemeslo samosprávy a státní správy umí. Myslím ale i na ty mladé, kteří starší kolegy rychle nahrazují a odvádějí v šíleném tempu velké množství práce, aby byli po čase také krutě zklamáni. Politik je vytěží a nebude je potřebovat.
Připadne mi, že v Bibli existuje úřednické evangelium. Podle evangelisty Lukáše za Janem Křtitelem „přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: „Mistře, co máme dělat?“ On jim řekl: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.“ Tázali se ho i vojáci: „A co máme dělat my?“ Řekl jim: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“ (L 3:12-14).
Ani Jan, ani Ježíš neradí, aby okamžitě odešli ze státních služeb. Dokonce si Ježíš vybírá celníka do týmu učedníků. Toho Matouše, jménem Levi, kterého našel, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou. Levi nechal všeho, vstal a šel za ním.“ (L 5:27). Dokonce se Ježíš se státní správou, tedy s celníky opakovaně stýká a hoduje. A znovu a zas je za to kárán.
Mám pochopení pro politiky a modlím se za ně. A stejně tak mám velké pochopení pro všechny, kteří začali pracovat ve státní správě i samosprávě jako úředníci. Mám srdce pro soudce, policisty, státní zástupce i ombudsmany. A pro všechny další úředníky, na které se tak lehko nadává ze všech stran.
Psáno pro ProBoha!