Náš Pán sedí na pravici Boží a přijde soudit živé i mrtvé… Tak vyznáváme ve starokřesťanských vyznáních. Jeho spravedlnost však nemá jen podobu té konečné, ale také té obyčejné, všední. A o té je tohle uvažování nad prvními šestnácti verši 20. kapitoly Matoušova evangelia. Natočeno na Růžovém paloučku v chladném ránu soboty před nedělí 29.5. Číst se bude zítra také prvních jedenáct veršů z 1. kapitoly knihy Skutků a verše 9-18 z 1. kapitoly knihy Zjevení
Z debaty pod videem:
Magdalena: Diky za velmi inspirativni vyklad
Nechci teoretizovat. Snazim se to pochopit prakticky. Muze to byt cele proste o tom, ze clovek si „má hledet sveho“ a neresit co Buh dava druhym?
Odpovídám: Proč ne!? Jo! Radovat se z toho, co jsem dostal… A nekecat Bohu do jeho práce – např.: Neposuzovat Boží spravedlnost, necítíte se ukřivděně, když si pan Bůh usmyslí být dobrý. Jak moc to lidem vadí, že je Bůh dobrý ke všem a ne po zásluze! Když Bůh hodnotí práci všech, zda se nám to někdy nefér. Měl přece ocenit a upřednostnit existenci (např.) Katolíků a ukázat, že si jejich tradice váží víc, než pomatených letničních. Ale všem stejně!?!
A zůstanu-li u skutečných mezd, tak jak se poslouchá možnost, že by všichni měli stejně. A všichni žili! Matky na mateřské stejně jako předseda parlamentu. Poslali Žili stejně ohodnocení.
Magdalena: Mne tam zaujal ten apel k vyjednáváni. Nechtít málo…
Odpovídám: Jj. Nedostali bychom asi víc, ale zkusit to. Vyjednávat! Moc děkuji z inspirativní otázky!
Magdalena: Víte…. já to resim denne z druhe strany. Jako matka detí, ktere mne neustále konfrontuji tim, že jeden citi, ze ma mene pozornosti nezli druhy. ..ze jsem nespravedliva. A ja bych tak rada byla spravedliva. Ale pripadam si jak ve sqashove. Vybiram smeče, žehlím průsery a neumím se rozkrajet a byt s kazdym o samote…