Tak to říkal Ježíš a dodával „nejprve“! Vím, že jsem udělal chybu, protože na takový titulek se nekliká. Je prostě chybný. Ale já chci zůstat fér. Myslím si, že je třeba hledat Boží království a prohlédnout skrz mlhu všeho, co nám v tom brání.
Nedlouho po revoluci, když začalo být sexy mluvit o víře, se mne lidé ptali, zda jsem křesťan. Když jsem tvrdil, že ano, tak se divili, protože věděli, že nejsem katolík. Katolicismus měl tehdy velkou důvěru ve společnosti. Anežka a její prohlášení za svatou a Jan Pavel II., to byly devizy. Nesporně šlo také o to, co bylo vidět. Když se kardinál Tomášek objevil na televizních obrazovkách, nebylo se za co stydět. Křesťanství – to byl katolicismus. Velká skupina disidentů, často nekatolických, ještě čekala na své dny. Přišly až ve chvíli, když začal katolicismus ztrácet body.
Zatím všechny cesty vedly do Říma. To byl také čas, ve kterém se nám – evangelíkům – často připomínalo, že bychom měli ctít jednotu církve a vrátit se ze své odloučenosti do lůna církve. Ti moudřejší nás nevyzývali. Tomáš Halík a další osvícení mluvili jinak. Nesnižovali se k takovým výzvám. Tušili, jak je katolicismus široký a jak se navzájem všichni potřebujeme.
Přes dlouhé údolí restitucí jsme prošli jako přes poušť. Generace si na tom vylámala své duchovní zuby a skončila na té poušti. Samozřejmě, že ne proto, že by jednali tak chamtivě, ale proto, že se podařilo vytvořit obraz církve lačnící po majetku.
Teď se paradoxně často vrací otázka, zda jsem křesťan. Ptají se tak lidé, kteří pozorují dění a jeho odraz v médiích. Odpovídám: „Samozřejmě!“ a tuším, že je tazatel zmaten, protože nevidí, že bych řešil celibát, spory s arcibiskupem, jehož slova vzbuzují mediální zájem a podobně. Pro příklad: Čtu rozhovory a texty Tomáše Petráčka a dalších skvělých autorů s potěšením, ale zároveň s tím, že neřeší otázku Božího království. Řeší identitu jedné větve křesťanské církve. Neřeším celibát, protože vím jak vypadá manželství člověka ve službě církvi. Neřeším synodalitu církve, mj. proto, že už znám slabiny demokratických forem uspořádání církevního společenství. Neřeším spory s hodnostáři. Katolický svět je ale teď – možná právě pro ty spory – jednoznačně ve středu všeho dění a mediálního zájmu. Vstupuje do něj se svými klady, ke kterým nesporně patří papež František, jehož máme svobodně také za svého, ale také – a to především – se svými skandály a tříštivou nejednotou. Jako by se všechno, co je křesťanské, točilo kolem jedné nejpočetnější formy vyznávání, té katolické.
Boží království je však větší, než církev. Do té římské církve bych se nemohl vracet, protože bych si musel vybrat do které se mám vrátit. Jestli do té, kterou symbolizuje František a nebo jeho odpůrci.
Zůstanu bokem s vědomím, že tomu Božímu království se blíží daleko více skvělá praxe charity a diakonie, spousta drobných služeb, v níž jakákoliv církev nastavuje ucho i náruč všem potřebným. Ve farnostech, sborech i v kaplanské službě. V úctě ke všem tradicím a pestré směsici rituálů křesťanské církve, na kostelech nesejde. Sejde na blízkosti křesťanů, jejichž péče i slova se vytrvale propisuje do běžného života a řeší to, co nejobyčejnější člověk skutečně potřebuje. To je totiž to Boží království!
Psáno pro blogy Respektu.