„Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.“ (Dopis Hebrejům 4:12-13)
Tato slova napsal autor v ohnivém kázání do listu adresovaného Hebrejům / Židům, jak jsme si zvykli říkat. Vyznání tvoří závěr povzbuzení adresovaného křesťanům židovského původu žijícím mimo Jeruzalém v době, v níž se zcela ztrácejí jistoty. Dopis Hebrejům se datuje mezi lety padesát až devadesát po Kristu. Čtenáři kázání zřejmě ví, že zanikl chrám v Jeruzalémě, že rostou, ba vrcholí neshody uvnitř elit vyvoleného národa. Někteří chtějí příliš, ztrácejí pak i to, co mají. To se opakuje.
Slavnostní prohlášení o moci slova Božího je bráno jako důrazné a hrozivé napomenutí soudce. Slovo Boží, jemuž lze na začátku čtených slov téměř nahmatat tep, jak je živé, se na konci těchto vět stává sepsanou obžalobou, která bude vyžadovat výslechem odpovědi.
Tak se to chápe i ve křesťanství. Mohutné zdi inkvizičních vězení na ostrově Malta, republikánská kasemata v Benátkách pod dóžecím palácem, které jsem se ztajeným dechem procházel, či zmíněné vězení na Křivoklátě, kam dávají průvodci nahlédnout. Tato a podobná zařízení nikoho nenechávají na pochybách, že pravda Božího slova není až tak silná. Je jí třeba pomáhat, jak se často tvrdí. A to třeba i útrpným právem. A tenhle omyl najdete téměř v každém křesťanském proudu, to není výsada katolických pánů.
A co když je to s tím úryvkem z listu Hebrejům jinak! A co když se obecné křesťanstvo mýlí, když chce vyžadovat úplnost víry hrozbami a násilím?! Celé poznámky k textu si můžete stáhnout zde.