Hned po roce 1989 jsme v Děčíně začínali zakládat klub mladých Zvěřinec, zakládali jsme jej jako pobočný spolek pražského ústředí. Neměli jsme své IČO, měli jsme jen nadšení. Pokud si pamatuji, doprovázely tu práci otazníky milých bratří a sester, proč nepodnikáme klub mladých jako církev. Odpověď je prostá: Chtěli jsme se něco naučit, využít schopnosti organizace, která má celosvětové a zralé zkušenosti. A měli jsme v záměru přispět rozvoji, vložit svoje schopnosti a síly. Zvěřinec možná zanikl, snad se přestěhoval do Ústí nad Labem.
Za doby opoziční smlouvy jsem služby sloužil v Náchodě. Dnes se nikomu ani nezdá, jak složité doby to byly. V Náchodě existoval obecní věstník, jakýsi Zpravodaj. Spojené síly dvou oposmluvních stran našly způsob, jak maloměstský Zpravodaj převést do soukromé podoby inzertních novin. Předložil jsem městskému úřadu nabídku do výběrového řízení, která jsem vyhrál. Zavázal jsem se postavit tým, postavit první webové stránky městu a pracovat zadarmo jako šéfredaktor. Že se zlobil předchozí vyhozený šéfredaktor, to chápu. Že se zlobili zástupci opozičních stran, kterým jsem znemožnil podnikatelský záměr, to taky chápu. Podporovali mne naprosto cizí lidé, kteří pochopili, že je změna k prospěchu celému městu. Dodnes mi z Náchoda posílají každý měsíc jeden výtisk Zpravodaje. A našli se zase lidé, kteří mi připomínali, že se mám věnovat svému sboru a neplést se do veřejných věcí. Prostě se vrátit do modlitebny. To jsem řekl velice laskavě. Ti lidé ještě žijí a někteří se přišli už i omluvit.
Do Říčan jsem nastupoval jako kazatel, který má dovést sbor k samostatnosti, protože je k tomu připraven. Nebyl připraven a být druhým vinohradským kazatelem, byl docela výcvik. Mimo jiné bylo třeba, aby se pro možnost konání shromáždění dala pronajímat místnost, kterou jsme sdíleli s agenturou, zabývající se hlídáním dětí v jedné místnosti z těch, které užíval sbor. Další místnosti si pronajímali američtí misionáři a bratři podnikatelé, kteří s mým příchodem odešli. Pán Bůh mi pod ruce přivedl inzertní časopis a pak evropský projekt Místních akčních skupin. Projekt jsem napsal, provedl procesem administrace. Pán Bůh se smiloval a darem jej předfinancoval člověk, který mohl dát peníze. A pak jsem jezdil po Ladově kraji a přemlouval starosty a jejich zastupitele, aby se spojili a dali možnost rozvoji evropského projektu. MAS Říčansko se narodilo, já jsem jej záhy předal profesionálům a věnoval jsem se inzertním časopisu a ten pod jménem Zápraží dodnes funguje. Časopis jsem také předal. Protože jsem kazatelem, chtěl jsem dále pokračovat v práci pro církev. Připomenu, že jen cestou nájmů těchto aktivit v místnostech sdílených se sborem, bylo možné, abychom pomalu rostli a posléze se v místnostech u Krtečka – jak se říkalo místnostech na říčanském náměstí nevešli a hledali další místo. Byla to Boží milost. Ne všichni byli touto prací nadšeni a měli dojem, že bych se měl věnovat církvi. A unavovalo mne vysvětlovat, proč by měl kazatel církve dělat takové věci a zneužívat komunitní spolupráci ve prospěch církve. O žádné zneužití nikdy nešlo, to mohu zodpovědně prohlásit a kdykoliv to budu dokládat. Tady se nikdo omlouvat nepřišel. Ještě je to asi moc čerstvé. Sbor jsem předal jako samostatný.
Mám pokračovat? Myslím, že to stačí. Když teď slyším, že když se naše dorostová unie nějak propojuje se Skautem, jde o zneužití prostoru vyšlapaného skautingem pro naše církevní aktivity. Zvláště pro nábor dětí pro náboženskému péči, která by měla probíhat v našich dorostech z vlastních sil a vlastními prostředky. Skutečnost je jiná: My se rádi od skautů něco naučíme a zároveň českému skautingu něco nabízíme. Tyhle hloubkové námitky a zdánlivě důvěrné rady se opakují v našich sborech, kde se formální spolupráce se skautingem dostala na pořad jednání staršovstvev a členských shromáždění. Přičemž práce s našimi dorostenci v duchu skautských zásad probíhala v některých místech už za tzv. socialismu. Není to nic nového.
Pokud se ptáte na souvislost předchozích odstavců textu s tím posledním, pak vám odpovím: Vždycky za tím pokorným připomínáním skromných poměrů a věrnosti náboženské práci v církvi bylo něco, co bych nazval lenost, neochota ke spolupráci s nevěřícími, strach z okolí a z riskantních cest, které jsme zatím neznali a nepoužívali. A v některých případech i závist a nepřejícnost, ba neochota zavázat se k práci, která nebude jen příjemná, bude každodenní a kontrolovatelná veřejností. A řeknu to naplno: Tohle mi rozhodně nevoní duchem evangelia!
Rozhodně je třeba překračovat meze směrem k lidem. Rozhodně je třeba držet svou značku, ale není chybou sdílet také dobrou značku zvenčí, sdílet odpovědnost a závazek. S naším sborem a s mým jménem se pojí Skautský institut v Litomyšli. Já jsem své sliby chtěl skládat ve svých jedenácti, dvanácti letech. Tehdy Junáka či skauta soudruzi zrušili. Dnes to dohánět nebudu, ale spolupracovat budu!