Já mám svou církev rád jednoduše proto, že jsem přesvědčen, že neexistuje žádná ideální, ale existuje ta má. Ta, ve které jsem se narodil, ve které jsem nastoupil do služby. Ta, ve které mám rád lidi, bratry a sestry ve službě bez výjimky – ať se na mně dívají tak či onak. Ta, ve které mám minimálně čtyři sbory, kde jsem nechal kus srdce. A to jsou zase lidé! A končím s velkými slovy. O Pánu Bohu nechci mluvit, abych jeho moc a velikost nerozmazal nevhodnými slovy.
Právě pro to všechno mám důvod té církvi pomáhat. A musím respektovat, když moji snahu nevidí jako pomoc. To pak Bůh suď, ale mám ten dojem, že by to nějakou změnu chtělo. A že příležitostí bylo dost, ale my jsme stále centrálně vedenou církví, která se tváří demokraticky. Což sedělo za bolševika, ale teď už ne. Stále si hrajeme na konferenci, tedy na pravomoc kongregace, což neplatilo ani za bolševika, ale vypadalo to tak a bolševik byl rád. Nevíme co jsme, zda více presbyterní a nebo právě více kongregační ve svém systému. Skutečné samosprávy nějakých celků se bojíme. Proto někdy říkávám, že náš skvělý pořádek nás zabetonoval v „devadesátkách“ a možná někde vrátil k poměrům za onoho bolševika.
Proč to tvrdím? Tak tedy konkrétněji:
- Čeká nás v sobotu celocírkevní konference zástupců sborů To je kazatel a nějaký volený zástupce členů. Od nás jsem nikoho nezískal. Důvod? Covid. A taky upozornění, že k některým bodům se nebude diskutovat, že se mají napsat dotazy dopředu. A to už známe… Takže důvěra minimální. A protože je konference volební, nejsme jediným sborem – jinde zase ani nevolili delegáta, protože přece musí jet ti, co jsou na kandidátkách. No, nevím…
- Nejdřív ten systém té konference. Nešlo by, aby se konference scházela průběžně v roce v nějakých výborech, týmech z delegátů, kteří by řešili nějaké téma a připravili usnesení, které by se nemuselo dlouho diskutovat v plénu – jak se stává, když se nějaké téma vysmekne vedení konference pro zjevnou neuspořádanost a nebo pro závažnost rozhodnutí? Neodborní, nepřipravení delegáti perlí a zdržují… Téma by bylo vydiskutované, vymejlované v onom výboře, který by měl reprezantativní zastoupení delegátů ze sborů a musel by se domluvit na usnesení? Nebylo by to lepší, než tahle komedie?
- Pak také obsah toho, co se projednává. Třeba ty pastorační věci – už se alespoň nečtou a vlastně ani nediskutují vizitační zprávy ze sborů, protože… No, nikdo stejně přesně neví, co se v těch sborech dělo a jsou na to minimálně dva názory. A dokonce se před ostatními skutečnost tají, neřekne se otevřeně pravda, možná to ani nejde. Řeší ji specialisté. A je pravda, že konference jako celek to řešit ani neumí (!) a dokonce by ani neměla.
- Pak třeba ty nešťastné ordinace. No vysíláme služebníky do práce, to je fajn. Ale konference má schválit to, co dělali poctivě měsíce a roky týmy vedoucích vikariátů. Tak proč to dlouze zkoumat a hlasovat o tom. Stačilo by přece jejich výběr vzít vděčně na vědomí. Děkovat Bohu! A poprosit Jej taky o nějakou sestru. A pak to všechno oslavit s těmi ordinovanými.
- Nebo třeba ty volby. Už se málokdo vyzná ve volebním systému, který jsme vypulerovali do detailu. Co chcete pak kritizovat na parlamentu? Volí se taky politicky. To se třeba kandidát do rady Církve bratrské prsí, že bude podporovat předsedu. Hmm. Ale my bychom potřebovali, aby nám nabídl, že bude dělat něco pro nás, pro obyčejné lidi z Horní Dolní. Předsedu máme úřednického, je předsedou rady Církve bratrské. Tedy určitého týmu, který minimálně může ovlivnit chod nějakého místního sboru. A proto vypadá dost servilně, když se slibuje podpora předsedovi.
- Co kdyby se skutečně církev rozhoupala a umožnila, aby se v nějakých oblastech bratři a sestry spravovali sami. Aby na sebe trochu vzájemně dohlédli, spolu i hospodařili, podpírali se a domlouvali se, až se na něčem domluví. Rozdělily se peníze z náhrad za majetek pro roce 2012 a každý vaří po svém. Někdo už provařil. Jen proto, že jeden sbor je trochu názorově a věroučně jiný, nemusí ignorovat to druhé společenství za kopcem. Nemusí spolu soutěžit a hodnotit bod varu víry u těch druhých. Může spolupracovat. Já vím, že tenhle přerod bude bolet, nebude jednoduchý a vezme si čas. Ale už je třeba začít! Sorry. Já o tom ale mluvím od roku 2000 a možná dříve. A budu to zase opakovat. Ne už asi někde na veřejnosti, protože bych tím zjevně zdržoval. A to nechci…
- No, a ta oblast, o které jsem začal mluvit, ta by pak mohla vyslat svého zástupce do ústředí – aby rozhodoval na základě toho, že někoho zastupuje, ne že ve fingovaných volbách dostal nadpoloviční počet hlasů vysušených delegátů s pytlíkem na hubě, jak to asi bude vypadat v sobotu. A měli bychom tak nominovanou radu, která by si zvolila vždycky na dva roky svého zástupce, který by jí předsedoval. Rozhodovali by jen o nezbytných věcech a předseda by si nehrál na biskupa, který všechno ví a zná a do všeho mluví. Nejdůležitější a nejnutnější jsou věci právní, finanční, také záležitosti ve vztahu k veřejnosti a naposled věci pastorační.
- Víte, to cizí slovo pastorace – to třeba znamená, že se na webu církve člověk dohledá jména kazatele, který už dávno nežije; najde si tam, kde všude byl a kdy tam sloužil. To je kus vděčnosti. No u nás to není. Umře a zmizí z webu. Kdo nebrečí, nevyhořívá, nemá smrtelnou nemoc; taky ten, kdo ve všem nesouhlasí – ti všichni taky potřebují péči. Blízkost. V církvi se přece nepečuje jen o kamarády! Spíše, než dramaticky jezdit přes celou republiku, by se měl někdo osobně věnovat jednomu po druhém. Že to mají dělat takzvaní „senioři“? Hmm, ale na mně senior za šest let měl třicet minut času. Jen, co přijel, už hlásil, že zase musí jet… Naposled jej zvolili proto, že to chtěl dělat. Ne proto, že to skutečně dělá…
- A mohl bych pokračovat, ale to už stačí, stejně je to dlouhé…
Nepředpokládám, že tahle slova budou mít nějaký smysl, ale opakovat se musí. Musí se lidem říkat, že věci jdou dělat jinak. Klidně snesu, že mi někdo bude říkat demagog, bude mne posílat pryč z církve – do jiné církve, že bude mne chtít někdo nějak káznit… To všechno jsem už zažil, nic nového pod sluncem.
Já ale mám rád všechny, i ty, kteří jsou proti tak, že mne potřebují umlčet. Já je mám rád. Nepotřebuji přerušit styky, odejít, nespolupracovat. Ale myslím si, že by prostě nebylo dobře mlčet.
(Jako ilustrační foto přidávám svou fotografii jedné konference v osmdesátých letech minulého století. Na ní je jeden z mých předchůdců v Litomyšli, stojící Jaroslav Polanský.)
