penzion Brno
 
Modlitební dopis od Daniela Féra

Den poté co Anetka uvěřila za mnou přiběhla a chtěla zvonit na svolávací triangl: "Můžu zvonit já. Prosím. A proč ne já. Já chci zvonit! Já jsem ráno nezvonila. Proč pořád zvoní Martin..."
Najednou zcela změněným tónem řekla: "Dej přednost ostatním."
A vzápětí dodala: "Co to bylo?"
Zeptal jsem se Anetky: "Víš co to znamená?"
Anetka: "Jo, že mám nechat zvonit taky ostatní, protože se to Bohu líbí. Ale co to bylo? Mě se tak jako zamotala hlava. Jak jsem to říkala?"
Vysvětlil jsem Anetce, že k ní mluvil Pán Bůh. Anetka skutečně dala přednost ostatním. Později jsem se dozvěděl, že asi o půl hodiny dříve se vyptávala vedoucí, jak pozná, že k ní Bůh mluví. Na táboře tolik přesvědčovala všechny kamarádky, že taky potřebují uvěřit Ježíši, až jsme ji museli zastavit, protože je prakticky nutila. Vysvětlili jsme jí jak se má za ně modlit a být svědectvím.
Další ze čtyř holek, které za táboře uvěřily je jedenáctiletá Natálka. Ptal jsem se jí, co by chtěla vzkázat lidem, kteří se za ni modlili. Řekla: "Věřit v Pána Ježíše je prostě super."
Za Natálkou přišla vedoucí, když ji zavolali kamarádky, protože Natálka ve stanu plakala kvůli svým hříchům. Po rozhovoru, když dokončila modlitbu a byla ujištěna o spasení, vyhrkla na kamarádku Niki: "A co tvoje hříchy?"
Chudák kamarádka byla zaskočená.
Naty se obrátila na vedoucí: "Ale Niki taky potřebuje odpuštění."
Vedoucí musela vysvětlovat, jak se za kamarádku modlit a že musí počkat až jí to ukáže Bůh a ona se sama rozhodne.