Náš výjezd za uprchlíky

27. října 2015

Foto, pusinky, mávání a vyrážíme. Týdenní příprava vrcholí právě dnes. Nebo spíš začátek vrcholu? A je to vůbec vrchol? Před deseti dny jsem se rozhodla vyrazit do pomoci uprchlíkům na hranice. Ale ještě kousek zpět.

Na začátku stály xenofobní názory, které se na mě hrnuly ze všech stran. I od lidí, od kterých bych to nečekala. Jak dát najevo svůj postoj? To, že s těmito názory nesouhlasím? Mluvit o svých názorech… nebo pomoct? Ale jak?

Začátkem října jsem se účastnila dvou besed. O uprchlících. Na obou hovořila novinářka Markéta Kutilová. Při prvním setkání mluvila o situaci v Sýrii, to druhé bylo doplněno zkušenostmi Magdaleny Sodomkové, která absolvovala měsíční cestu s jednou skupin přes Balkán, a postřehy Dalimila Petriláka, který na hranicích pomáhal a je součástí českého dobrovolnického koordinačního týmu.

Po druhé besedě v Novém kostele – Co je to za lidi? Co jsme to za lidi? Následoval rozhovor s Dalimilem, registrace na dobrovolnickém webu… a bylo to. V neděli jsem oslovila Zdeňka Fikejse, jestli nechce jet se mnou. Jednak proto, že má velké auto a také proto, že je „do nepohody“. Dali jsme si čas do úterý.

„Pojedu.“ A bylo rozhodnuto. Napsala jsem mejl na staršovstvo Církve bratrské v Litomyšli, jestli naši cestu podpoří. Podpořili – modlitebně, finančně i materiálně. Následovalo oslovení dalších lidí a rozšíření sbírky mezi lidi.

A mohlo se začít s přípravami. Na webu jsem zjistila, co má mít dobrovolník s sebou: reflexní vesta – uniforma dobrovolníka, špunty do uší – bez nich to nejde, pojištění, občanka, krabice jednorázových rukavic, pytle na odpadky, čelovka a náhradní baterie – až budete hledat druhou rukavici do páru ve dvě ráno, vlhčené ubrousky – jediná vaše hygiena v příštích dnech, mobil, který vám vydrží nabitý…

V pondělí je vše nakoupeno, Hela Macková mi vyrábí královský proviant. S Danielem řešíme peníze – jak nejlépe využít 40 tis, které se sešly při sbírce. Nakonec volíme platby kartou – prý je to nejjednodušší způsob. Jednak je to velmi transparentní a jednak nemusíme řešit, na co peníze proměnit.  V kostele chystáme materiální sbírku – zimní bundy, boty, rukavice, šály, čepice, hračky, pláštěnky. V úterý ráno Zdeněk s Danielem nakládají – i toto má Bůh v rukou, vejdeme se úplně akorát.

A můžeme vyrazit… Nejprve řešíme naše pohnutky k této cestě.

Standa: „V úterý jsem se bavil s Pepou Dvořákem, který se odtamtud právě vrátil. Byl to pro mě velmi silný zážitek. Následně jsem si přečetl mejl od Radky, ve kterém nabízela cestu do Bapske. No a třešničkou byl postoj manželky jeď. Vím, že mi to Pepa neříkal s úmyslem, aby mě donutil jet, ale byl to pro mě spouštěcí mechanismus.“

Zdenda: „S mamčou jsme se za to modlili. Chtěl jsem od Pána Boha jasné znamení. Nejsem teď totiž úplně vyšťavený, ale ani extra odpočatý. Ráno jsem si četl z Hesel a tam bylo napsané: Jsem Bůh cizozemců a zastánce vdov a sirotků. A bylo rozhodnuto“ 

Standa: „Aničko, a ty ses k tomu dostala jak?“

Anička: „Mně to taťka nabídl.“

Zdenda dovysvětluje, že se večer o situaci doma bavili. Dan chtěl jet taky, ale už byl přihlášen na Brodfest…

Ještě Standa komentuje manuál dobrovolníka, ve kterém stojí, že je lepší se se věnovat stu uprchlíků na 30%, než třiceti na 100%. Není cílem se vyšťavit hned na začátku. Je potřeba své síly šetřit. Tohle si musíme srovnat v hlavě po svém. Uvědomujeme si, že my si s sebou vezeme určitý komfort (spacáky, zimní bundy, pořádné boty) a za pár dní si dáme doma teplou sprchu. Oni to ale nemají…

Příští zastávka nás čeká v Břeclavi. Tady máme nabrat Hanďu Fišerovou – posledního člena naší výpravy. A pak už Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Srbsko… Pokud vše půjde dobře, měli bychom tam být ve středu nad ránem….

 

28. 10. 2:00

Do Břeclavi jsme dorazili asi tak v šest. Stavujeme se u Zdendových známých na čaj a čekáme na Hanďu Fišerovou, která za námi má dorazit vlakem. Cestou jim ale někdo skočil pod vlak, tak má zpoždění.

O půl osmé nasedáme do tranzitu a vyrážíme. Díky skvělým Zdeňkovým řidičským schopnostem a Aniččinu úžasnému navigování vůbec nebloudíme. Nám třem vzadu cesta ubíhá velmi příjemně, protože spíme. Budíme se až na chorvatsko-maďarských hranicích. Chorvat je bez problémů. Když zjistí, že jsme dobrovolníci, tak si oddychne, že nevezeme léky, předává naše doklady Maďarovi. Ten se rozmýšlí, zda nám má dělat problémy, nebo ne. Vyptává se, co vezeme, chce vidět kufr, prohlíží technický stav vozidla. Znovu se ujišťuje, jestli jsme opravdu dobrovolníci, ptá se, kde budeme spát. Ve stanu. Konečně nám vrací doklady a pouští nás do Chorvatska.

Standa: „Proč nás tak prohlíží, vždyť jedeme nezajímavým směrem…“ Uvidíme, jestli ten „zajímavější směr“ bude také tak bez problémů…

Ve dvě hodiny dorážíme na hranice srbsko-chorvatské. Ve městě Tovarnik se převlékáme do pracovního oblečení a do vest. Ty slouží jako propustka přes policisty a snazší prostup do Bapske. První město za hranicemi – Sid. Zde bloudíme.

Až dorazíme na místo, máme volat koordinátorovi Vojtovi, který na nás čeká a předá nám pokyny…

 

28. 10. 2015 13:30

Máme za sebou téměř dvanáct hodin pobytu na místě. Je to velmi krátká doba na tolik podnětů, kterými jsme obklopeni.

Po příjezdu na místo jsem se snažila dovolat koordinátorovi, ale nepovedlo se. Proto se vydáváme na průzkum terénu sami. Procházíme kolem karavanu Lékařů bez hranic, kolem stanu UNICEF a kolem dalších organizací, které zde působí. Pak se ale objevují první čeští dobrovolníci, kteří stojí na začátku velmi dlouhého stanu – má cca 500 metrů. Během této vzdálenosti mají dobrovolníci za úkol uprchlíky rozskupinkovat po dvaceti a posílat je ze stanoviště na stanoviště. Proč? Aby nevznikl dav. Také uprchlíkům podávají informace, kde se nachází a co je čeká. Další dobrovolníci chodí s čajem, další se základním oblečením pro děti. Procházíme kolem zpívající skupinky. Momentálně je zde víc dobrovolníků než uprchlíků. Ale to je dobře. Aspoň máme prostor vše prozkoumat.

Ocitáme se ve velikém vojenském stanu. V jeho první části je „roztřízené“ oblečení, vzadu jsou pytle, které na třízení teprve čekají. Ujímáme se této práce a hrabeme se v hadrech. (Nutno říct, že čepice a rukavice, které jsme dovezli z Čech, jsou rozdány dřív, než si sundáme batohy ze zad). Po čase odchází pánská část naší výpravy nocovat, já se přesouvám do „výdejny“. Zde uprchlíci dostávají čaj, oblečení, tyčinku, kapesníky. Někteří jsou velmi vděční, jiní si pletou naši výdejnu se supermarketem. Další částí našeho stanu je přebalovací kout. Zde přebíráme malá miminka, otíráme je ubrouskem, dáváme čisté plíny a čisté, suché oblečení. To špinavé letí do koše – na recyklaci není prostor. Opět platí to samé – někteří jsou velmi vděční, jiní ne. Ale rozhodně jsou všichni unavení. Všude kolem je nepořádek, spousty věcí, zmatek… našim úkolem je ale být milí a dávat lidem aspoň na chvíli zapomenout.

Celý tým se chystá na příjezd vlaku. Ten má přijet kolem sedmé. Pro nás to znamená velký nápor uprchlíků – asi 500. Do deseti se nezastavíme, pak už se situace uklidňuje a my máme čas na krátkou schůzku celého týmu. Dozvídáme se novinky z politické scény. Zatím všichni dobrovolníci zůstávají zde, ale zvažují se dvě místa, kam by případně proběhl přesun.

Po schůzce jdou holky spát a já se vracím do „své“ výdejny. Tentokrát je zde se mnou Standa. Venku je krásně, uprchlíci chodí pozvolna, takže máme čas se s nimi bavit, diskutovat, vtipkovat. Vládne zde celkem pohoda. Přesto jsou některé situace velmi překvapivé – například když matka si jde dvakrát pro oblečení a tvrdí nám, že je zde poprvé. Prostě chce toho mít hodně, i když to nepotřebuje. Hlavní je „mít toho hodně“…no, ale Češi by se chovali asi podobně.

Velmi zajímavá je jazyková bariéra. Angličtina rozhodně není světovým jazykem. Ještě že se dá ukazovat, protože jinak bych jim tu čepici asi nikdy nedala J Mezi Asi 150 dobrovolníky je několik, kteří mluví arabsky, ale ani to občas nedostačuje.

Protože je klid, mám konečně čas se jít projít, zajít se nasvačit… a na záchod. I když to se mi nechce, protože tu není kam. No, s chutí do toho J

 

28. 10. 17:30

Ležím ve spacáku v tranzitu a rekapituluji zážitky posledních hodin. Během odpoledne už bylo volněji. Byl čas si v našem stanu trochu poklidit, dorovnat chybějící zboží, ale také si popovídat. Dnešní službu jsem držela s Petrou z Brna. Během dopoledne jsem stále přebalovala mimina, teď spíš vydávám drobnou kosmetiku – papírové kapesníky, vlhčené ubrousky, šampony, vložky, desinfekci… Během odpoledne si uvědomuji, že lidé, kteří kritizují uprchlíky za nepořádek, mají pravdu. Všude jsou kupy odpadků, které dobrovolníci sbírají. Na druhou stranu je pravda, že jsem za celý den neviděla nikoho se modlit nebo vzývat Alaha. Některé ženy dokonce nenosí pokrývku hlavy. Někteří uprchlíci si pro svůj příděl chodí víckrát, jiná se mají tendenci v oblečení přehrabovat. Ale je tu otázka: Byli bychom jiní?

Odpoledne hrál Standa na kytaru, dobrovolníci se přidávali ke zpěvu, bylo to moc příjemné.

Hanďa s Aničkou třídily ve skladu oblečení. Jsou ho tam opravdu kupy. Kdybych měla ale napsat, čeho je nedostatek, jsou to: dámské kalhotky, rukavice, dospělé čepice, zimní boty. Papírové kapesníky a minibalení krémů, past, desinfekce…

Zdenda tráví den mezi uprchlíky, kteří čekají na chorvatský autobus. Vždy přijme skupinu přibližně 20 lidí, chvíli si s nimi povídá, informuje je, co se bude dít, a pak je posílá dál, k autobusu. Podle jeho zkušenosti jsou někteří lidé velmi nervózní, a proto nemají daleko k napadení. Většina z nich jsou ale milí, přátelští, chtějí si povídat, vtipkovat.

No nic, jdu konečně spát. Je zvláštní, když kolem mě prochází uprchlíci se svým batůžkem nebo taškou…

 

29. 10. 8:30

Asi o půl jedné jsem byla probuzena Standou a Hanďou. Takže střídání teplých míst. Mířím navlečená do všeho, co tu mám, do svého výdejního stánku. Tady už se změnila služba, a holkám to moc pěkně jde. Proto beru velkou IKEAckou tašku, nabírám do ní dětské čepičky, ponožky (rukavičky ne, to je nedostatkové zboží), bundičky a vydávám se mezi čekající dav oblékat malé děti. Syřané jsou velmi vděční, za vše děkují, chtějí si povídat, jsou za pomoc rádi. Také většinou mluví velmi dobře anglicky. U Afghánců už je to horší. Po odbavení největší vlny se dostávám k výdeji čaje. Je tu o trochu tepleji, ale není to ono. Jedná se o černý čaj, ale příšerně sladký. A někteří uprchlíci žádají ještě o další cukr.

Zhruba o půl čtvrté přichází holčina, abych místo ní šla do UNICEF stanu. Jedná se o stan na začátku hranic, který provozuje tato organizace. Toto místo je určeno pro matky s malými dětmi, které zde mají možnost své dítě nakojit, přebalit, převléct. A protože zde jsou často i pár týdnů stará miminka, stan je VYTÁPĚNÝ. Celé čtyři hodiny se téměř nezastavíme. Matky sem přináší velmi unavené, plačící děti. Je ale vidět, že poté, co je dítě přebaleno, nakrmeno (ale to jen v případě kojení – sunar zde nesmíme vařit), v suchém oblečení, hned jsou všichni spokojenější. Další velmi zajímavou zkušeností z této směny je setkání s Adélou. Je to dobrovolnice, která se narodila v česku, ale její otec je Syřan. V Sýrii měl velmi dobře placenou práci a také rodinu, proto se po čase přestěhovali do Sýrie. V Sýrii se jí narodila další sestra, která je velmi nemocná. Kvůli zdravotní péči se proto po sedmi letech vrátili do ČR. Až do vypuknutí války se tam na prázdniny vracela. Adéla mluví arabsky, proto je pro tuto práci velkým přínosem. Povídáme si spolu o mentalitě Syřanů, o její rodině, která v Sýrii zůstala, o otci, který je muslim…

Po skončení směny uklízíme kolem stanu. Je neuvěřitelné, jaký nepořádek kolem panuje. Po zemi se válí nenačaté potraviny, které uprchlíci dostávají po vystoupení z vlaku v Berkasovu. Je to strašné plýtvání. Ale chovali bychom se jinak? Měli bychom chuť na sardinky ve tři ráno, když jsme celí promrzlí…? Uprchlíci mají kolem sebe materiální nadbytek, ale chybí jim vlídné slovo, zájem a přijetí. Adéla říkala, že jako Češi jsme hloupí v tom, že se k Syřanům tak chováme. Jsou velmi pohostinní, vděční a pracovití. V momentě, kdybychom jim pomohli, oni by nám to několikanásobně vrátili…

Právě vedle mě zastavila Toyota s německou značkou, ze které vystoupila starší načančaná dáma a několik uprchlíků. Ona totiž svým vozem vozí ty nejpotřebnější z nádraží sem. Jedná se o ženy s malými dětmi, staré, nemocné. Jak je vidět, každý může pomáhat J

Co se týče pomoci, tak kromě nás tu je ještě UNICEF, Lékaři bez hranic a němečtí dobrovolníci. Dobrovolníků je zde dost, materiálu je zde dost (plné sklady oblečení, hygienických pomůcek, občerstvení) peněz je dost (oni toho po materiální stránce stejně moc nepotřebují). Něco ale stejně chybí… Taky neustále visí ve vzduchu otázka, co s nimi bude, až začne mrznout…

 

30. 10. 10:15

Vyrážíme na cestu domů, takže mám čas pro rekapitulaci posledních 24 hodin. Včera dopoledne jsem byla ve výdejním stanu. Čepičky, rukavice, boty, overaly… Stále dokola. Poměrně se ujalo Standovo označení „Mark and Spencer“. Ze začátku jsem měla problém nechat lidi si oblečení vybírat – chceš, nebo nech být. Postupně jsem ale situaci přehodnotila. Pokud bych byla v jejich situaci a viděla krásnou růžovou bundičku, ve které by moje Ela vypadala jako princezna a místo ní by mi nutili hnědou šusťákovou kombinézu, taky by se mi to úplně nelíbilo. Takže pokud to situace a množství lidí dovolila (o), nechali jsme je vybírat, ať si to užijí J. Pokud zrovna nikdo nechodil, rovnali jsme overalky, bundičky, kaťata… práce tam byla pořád.

Na odpoledne jsem se domluvila se třemi kluky z Prahy, že zajedeme do Noveho Sadu (Srbsko) na nákup. Vyrazili jsme před třetí a nikdo z nás netušil, že se jedná o výlet na celé odpoledne. Jednak jsme lehce bloudili a pak byl také problém s nákupem. Měli jsme nakoupit co nejvíce půllitrových vod. Děsný problém. Objeli jsme 4 supermarkety a nakoupili jich asi 2tis., na víc už jsme neměli sílu. Za část peněz jsme nakoupili papírové kapesníky a spousty čokoládiček. Pro děti je to velikým dárkem – když dostanou sladkost, zazáří jim očka. I tak bylo velký problémem peníze utratit. Oblečení je dost, jídla je dost a víc toho není potřeba. Obzvlášť když nikdo neví, jak dlouho tento“tábor“ v Bapské bude dlouho. V momentě, kdy se Srbové s Chorvaty domluví a dostaví se nový uprchlický tábor, ve kterém budou moct přečkat zimu, už tu nebude pro dobrovolníky práce. Původně se mluvilo o 2. listopadu, tábor však není dokončen, takže se na definitivní termín čeká. Až to přijde, celé zázemí se sbalí a přesune jinam, kde bude potřeba.

Po návratu s nákupem si beru z auta spacák a jdu spát do noclehárny. Jedná s o větší stan stranou tábora, ve kterém jsou po zemi karimatky. Ospalec si vezme pouze svůj spacák (pokud ho nemá, půjčí si nějaký cizíJ )a lehne si, kde je místo. Až ráno se dovídám, že mým spolunocležníkem byl Standa. Ve dvě hodiny vstávám a jdu do stanu UNICEF. Tady přebíráme s Adélou službu. Jsme velmi rozčarované, protože předchozí dobrovolnice tam nechaly poměrně velký nepořádek. Trvá nám dvě hodiny, než stan dáme do pořádku – vyklepeme deky, srovnáme a roztřídíme oblečky, vyházíme odpadky, doplníme zásoby, odneseme nepotřebné věci a hlavně zakázané – nechápeme proč, ale holky si do stanu donesly léky pro malé děti. Ty však smí vydávat pouze lékař. Pokud by někdo zjistil, že vydáváme léky my, byl by velký problém. Další věc, kterou řešíme, je pivo. Jedna dobrovolnice si zde načala plechovku. Alkohol je zde ve velmi omezené míře, natož v dětském stanu. Adéla nebere ohled a holčině natvrdo vynadá. Ale je to dobře. Někteří dobrovolníci tuto práci opravdu berou jako dobrodružnou a adrenalinovou pařbu. Nechce se jim řídit pravidly a pravděpodobně jim byla věnována poznámka v etickém kodexu dobrovolníka – „ujasněte si, proč tam jedete.“

Po osmé hodině nás střídá pracovnice world vision (spolupracují s UNICEF). Správně by měla obsluhu stanu zajišťovat ona sama – je za ni placená. No, umí si to zařídit J. Vydávám se naposled lajnou na naši základnu. Už ne ale za pult, spíš sleduji ruch kolem. Pak přijde paní s miminkem. Přebírám si ho od ní, aby si na chvilku ulevila a mohla doplnit zásoby oblečení. Miminko mi spinká v náručí. Je roztomilé.

V 9 hodin je vedle zásobovacího stanu vysluhována ekumenická mše open air. Zaznívají zde písně, modlitba, čtení z bible. Je příjemné vidět křesťany různých církví, kteří mají tolik společného. Po závěrečném Amen se vydáváme k autu. Chvilku nám trvá, než ho dáme do takového stavu, abychom se do něho všichni vešli i s taškami. O půl jedenácté se vydáváme na cestu domů…

Co nám vadilo?

Všudypřítomný smrad. I na ten se dá po čase zvyknout. Na začátku je to však velmi silné kafe…

Neustálé natáčení televizí a focení. Během dne to bývalo jako v zoo. Natáčelo se všechno a všechny. Neustále. Kojící matky, plačící děti, nervózní otce, zpívající dobrovolníky… co kdyby se to hodilo něco z toho na super reportáž? Ani lidem to nebylo příjemné. Což chápu.

Projíždíme polem posetým odpadky. Na tomto místě uprchlíci vystupují z autobusu, dál musí nahoru do kopce pěšky – se svými zavazadly, s dětmi v náručí, v žabkách… Zde už na ně čekají někteří dobrovolníci, kteří jim s nákladem pomáhají nahoru.

Vracíme se k zážitkům z hranice – „Co už rozhodně nebudu chtít dlouhou dobu pít, je čaj s cukrem. Jako vzpruha to bylo dobrý, ale příšerně sladký.“

Anička líčí, že když se šli s taťkou projít dolů k autobusům, do kterých běženci nastupovali, policie je zadržela. Jednak proto, že překročili hranici (bez pasu) a jednak proto, že si fotili policisty. Bylo velmi obtížné jim vysvětlit, proč si je fotí. Že je to kvůli lidem, kteří přispěli na pomoc, tak aby viděli, jak ta pomoc vypadá…

Přijíždíme k srbským hranicím… jsme zvědaví, zda kontrola proběhne bez problémů, nebo jestli budou zkoumat, zda nevezeme v kufru nějakého uprchlíka. Přeci jen jedeme dodávkou s tmavými skly. Vše je bez problémů, ještě uvidíme, co chorvatské hranice. I tady to bylo velmi rychlé.

 

Do Břeclavi dojíždíme v 17:15. Na nádraží vykládáme našeho spolucestujícího Jindřicha z Chebu a Hanďu. Oni odsud jedou vlakem do Prahy. U Zdendových rodičů nabíráme jablka a jedeme domů. Cestu po ČR zvládám velmi špatně – ucpané silnice, únava, stravování posledních dní… když ve 20:00 dorážíme domů, jsem velmi vděčná, víc bych nezvládla…