Dopis od Jany - Kenya 63

Dnes ve škole mi pan Warui oznámil, že děti vyhrály v soutěži o Nairobi jako město mých snů. Této soutěže jsme se zúčastnili někdy na začátku roku. Jsem velmi ráda, že děti byly úspěšné. Díky jejich výhře škola získala 15 000 šilinků na nákup jakýchkoli potřeb v obchodě, kde každý týden kupuji barvy – v jednom papírnictví. Každé dítě obdrží certifikát o účasti a pan Warui se mě dnes ptal, co bych doporučovala koupit na výtvarku. Doporučila jsem mu základní potřeby jako papíry, pastelky a vodovky… Vypadá to, že chce, abych to s ním šla někdy tento týden nakoupit. Uvidím, jestli budu mít čas. Jedna kolegyně podotkla, že ani jednomu z učitelů se nic takového za celou jejich kariéru nepovedlo, aby škola získala 15 000. A to už tam někteří pracují 15 let. Jsem za to opravdu vděčná. Jen přemýšlím, jak bychom to měli udělat – jestli by se měli nakoupit potřeby, které se vezmou na hodinu a zase se vrátí na určené místo nebo jestli děti, které se zúčastnily, něco dostanou. Naše děti mi totiž řekly, že když se něco nakoupí pro celou školu, nic z toho neuvidí.

Phoebe má zítra jet do nemocnice Kijabe na prohlídku. Vyzvedávám ji skoro každý den na angličtinu. Někdy si říkám, jestli více kulhá než předtím anebo se mi to jen zdá. Zítra bychom se měli dozvědět více. Já s nimi ale do nemocnice nemůžu jet, protože už mi třetí den není moc dobře. Myslela jsem si, že mám nachlazení, ale včera mě začal bolet žaludek, což přetrvává i teď. Proto bych v této věci ocenila vaše modlitby. Jinak Phoebe na začátku našeho společného učení neuměla přečíst skoro žádné slovo, ale nyní už dovede přečíst věty ze všech tří tenkých knížek, které jsme už spolu přečetly.

 

Minulý týden jsem mluvila s Boazem o celé té věci s Facebookem a také braní dětí do bytu a vše se vyjasnilo. S Nancy a Ginger si myslíme, že noví dobrovolníci, kteří sem přijíždí by potřebovali nějaký manuál nebo i orientační meeting na začátku pobytu, aby se tam vyvarovali chyb, které člověk může udělat, když o fungování Domova nebo i o celé kultuře zde nic neví. Boaz si ale myslí, že to není nezbytné, protože očekává, že když sem někdo přijede, měl by se na všechno ptát, než něco udělá. Manuál je tedy ještě v jednání. Když jsem mluvila s Boazem, uvědomila jsem si, že jeho ocenění ani ocenění nikoho jiného nepotřebuji. Vždy to potěší, ale není to nezbytné. Uvědomila jsem si, jak daleko mě Bůh přivedl a že i nadále se mám snažit překonat kulturní rozdíly, které tu vidím tím víc, čím déle tu jsem. Prosím vás o modlitby za to, abych s kolegyní zvládla vymalovat naši halu ve škole a abychom s panem Waruim měli tu moudrost, jak nakoupit ty věci pro děti.