Dopis od Jany - Kenya 60

Ve čtvrtek mi oficiálně prodloužili vízum.

Předcházela tomu další cesta do města. Když jsme vyjížděli, do matatu přistoupila také jedna kolegyně, což bylo vtipné. V Nairobi je tolik matatu a my jsme se sešly zrovna v tom jednom. V centru mě Charles dovedl až k úřadu. Bylo tam mnoho lidí a předtím, než jsme vešli, mě Charles varoval, abych si s nikým popocházejícím kolem nepovídala, protože bylo okolo mnoho podvodníků, kteří pod záminkou pomoci z člověka tahají tak akorát peníze. Po dvou omylech, kdy jsme byli úplně jinde, než jsme měli být, jsme dorazili k tomu správnému okénku. Doufala jsem, že si úřednice vezme můj pas, něco tam napíše, orazítkuje a my pojedeme domů. Tak to však nebylo.

„Na jak dlouho si chcete prodloužit vízum?“ zeptala se mě přísně.

„Na další tři měsíce.“

„Proč tak dlouho?“ přísný výraz se z její tváře nevytrácel.

 

„ Jsem tu na návštěvě.“ řekla jsem svoji naučenou odpověď, protože mi bylo jasné, že nesmím zmínit nic o své práci v Domově. Úřednici jakoby se tato odpověď moc nezamlouvala a její výraz ještě zpřísněl. „Mám Keňu ráda.“ Dodala jsem s nadějí, že taková odpověď ji obměkčí. Keňané rádi slyší, že se návštěvníkům jejich země líbí. Po této odpovědi už se úřednice skutečně na nic neptala a dala mi dva formuláře na vyplnění. Přitom mi řekla, že musím přinést dvě pasové fotografie a kopii pasu. To mě docela vyvedlo z míry, protože jsem si nedokázala představit, kde teď mám sehnat dvě fotky a kopie. V jednom okamžiku jsem si s hrůzou představila, že budu muset jet domů s nepořízenou. Když se mě Charles zeptal, jak to dopadlo, vše jsem mu vylíčila. Docela mě uklidnil, když mi ukázal malý kiosek, kde dělali kopie. Potom jsme vyšli před úřad a zrovna když jsme mluvili o tom, že máme udělat fotky, nás oslovil jakýsi člověk, ze kterého se později vyklubal pouliční fotograf. Focení probíhalo tak, že jsem si stoupla do rohu autobusové zastávky, za mnou asistent roztáhl bílé plátno a takto mě fotograf vyblýskl. Tento jedinečný počin – nechat se vyfotit na ulici na pasové foto - jsme s Charlesem oslavili zakoupením vanilkové zmrzliny. Když jsme přišli znovu na úřad, měli tentokrát polední pauzu, tak jsme našli do parku Uhuru National Park a tam jsme si dali limonádu. Po návratu na úřad jsme čekali další dvě hodiny a pak to šlo rychle. Poslali mě do jedné kanceláře, kde už čekal úředník s krabičkou plnou jakési modré tekutiny, ve které mi namočil všechny prsty, a na bílý dokument udělal obtisky. Co se dneska ještě všechno nepřihodí…Po této proceduře jsme se s Charlesem vypravili na cestu zpět. Tak je za mnou první polovina druhého období mého pobytu. Každý den byl dosud provázen Boží věrností.