Člověk

 

Co máme na mysli, když mluvíme o „člověku Kristu Ježíši“? Co všechno skutečně míníme, co všechno, byť nevědomky, vyslovujeme?

 

„Člověk Kristus Ježíš“, to je Ježíš, jak ho známe z Nového zákona: Žid z Židů, Galilejec a Nazareťan, o němž se „mělo za to, že je syn Josefův“, tesař či kameník, jeden z potomků vyvráceného královského rodu, příslušník okupovaného národa, daňový poplatník zapsaný v protektorátním římském i v domácím chrámovém registru. „Člověk Kristus Ježíš“: to je účastník apokalyptického hnutí křtitele Jana, originální učitel lidu, divotvorce a přítel hříšníků, prorok přicházející Boží vlády, politický a náboženský odsouzenec, jehož hrob byl třetího dne po exekuci nalezen prázdný. „Člověk Kristus Ježíš“: to jsou také vědomosti, kterých nabyl, řeči, kterými vládl; to jsou představy a otázky, které sdílel se svým národem, jeho motivy a cíle, zbožnost i povolání a víra. Mluvíme-li o „člověku Kristu Ježíši“, pak nemluvíme o abstraktní ideji „lidství“, nýbrž řeč je o konkrétním muži z masa a kostí, a tedy – ač většinou nevysloveně – také o jeho konstituci a povaze, o jeho dospívání a zrání, o jeho rodině, o jeho vztahu k práci, k jídlu, k lidem, k ženám, k sexualitě…

 

Anebo jsme tím o „člověku Kristu Ježíši“ řekli příliš?!

 

Tradiční konzervativní věrouka o většině ze zmíněných aspektů člověčího života mlčí. Spíše „liberálové“ z různých důvodů a s různými výsledky pátrají po „historickém Ježíši“. Ovšem je hledání „historického Ježíše“ opravdu (jen) liberální pátrání? Křesťanská církev už od svých počátků odporovala tzv. doketismu, nauce - a životní optice -, v níž Kristus nemohl být skutečným člověkem z masa a kostí, protože člověčí existence je nevyhnutelně existencí tělesnou, a tělo jako takové je duchovně i morálně méněcenné a zlé. Církev se této „superduchovní“ doktríně vždycky bránila – vzpomeňme na tvrdá slova apoštola Jana o „antikristech“, kteří neuznávají, že Ježíš „přišel v těle“ (1J 4,2n; 2J 7) -, ovšem ubránila se vždycky také onomu životnímu pocitu (a praxi), oné štítivosti vůči všemu pozemskému?

 

Otázka tedy zůstává na stole: Co máme na mysli, když mluvíme o „člověku Kristu Ježíši“?

 

Všichni lidé

 

Co měl na mysli Pavel, když napsal (1Tm 2,5): „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš“? Nestačilo by říci: „Kristus Ježíš“? Proč ono nezvyklé, pro nás snad až disharmonické spojení „člověk Kristus“? Proč se zdůrazňuje, že prostředníkem mezi Bohem a lidmi je člověk?

 

Ve druhé kapitole prvního listu adresovaného Timoteovi, odkud náš citát pochází, vybízí apoštol Pavel křesťany k přímluvám „za všechny lidi“. Sbor má v modlitbách pamatovat nejen na své vlastní potřeby, případně na potřeby křesťanů obecně, nýbrž děkovat a prosit má za všechny, zejména „za všechny v moci postavené“. Proč? „Abychom mohli vést tichý a klidný život ve vší zbožnosti a vážnosti,“ vysvětluje Pavel: „vždyť je to krásné a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé byli spaseni.“ Církev se modlí za všechny lidi, aby mohla žít ve vší zbožnosti a vážnosti a aby tak všichni lidé mohli dojít spasení: „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny…“

 

Pavlovo evangelium je univerzální, Pánu Bohu v něm jde o všechny lidi! Není tolik bohů, kolik je národů! Je pouze jeden Bůh, jak vyznává Izrael v modlitbě Šema ráno a večer, každý den (Dt 6,4); a tento jediný Bůh, ačkoli se nazývá Bohem Izraele, je Bohem nejen Židů, příp. křesťanů, nýbrž je Bohem a Spasitelem všech (1Tm 4,10)! Obdobně jediný prostředník prostředkuje mezi jediným Bohem a všemi lidmi, nejen mezi Bohem a několika málo vyvolenými. Proto se má církev modlit za všechny: protože její Bůh je – Kristovým prostřednictvím - Bohem všech…

 

Ovšem proč Pavel zdůrazňuje, že tímto prostředníkem je „člověk Kristus Ježíš“? Snad aby se, podobně jako apoštol Jan, postavil latentnímu pokušení opovrhovat časným světem ve jménu věčné spásy (1Tm 4,1nn). Snad aby ukázal, že Kristus Ježíš není jen křesťanská obdoba pohanského Herma, božského posla olympských bohů. Pavel zde ukazuje, že Bůh Izraele má své vlastní, osobité cesty k lidem, a to - už tradičně (Oz 11,4) - cesty lidské! Proto Pavel myslím zdůrazňuje, že mezi jediným Bohem a všemi lidmi prostředkuje právě člověk, „člověk Kristus Ježíš“: Právě v tomto člověku Ježíši Bůh totiž přišel na dotek nejen k Izraeli – jako Mesiáš Izraele -, ale i ke všem lidem bez rozdílu, bez ohledu na národnost a stav či původ: Přišel jako člověk k lidem, jako bližní ke svým bližním, jako náš spolučlověk, jako jeden z nás.

 

Jeden z nás

 

Jako jeden z nás?

 

Ano. Evangelia vypráví přirozeně a bez skrupulí o Ježíšově moci, stejně jako o jeho slabosti! Vypráví o jeho nezlomné energii i o jeho únavě (J 4,6); o jeho cílevědomosti a odvaze i o jeho tápání a strachu (L 22,39nn). Vypráví, jak Ježíš zázračně nakrmil tisíce lidí, a také jak sám hladověl a žíznil (Mt 4,2; J 19,28). Mluví o výšinách ducha i o prosté potřebě nebýt sám (L 22,14; Mt 26,38). Vypráví o vytrvalé laskavosti i o náhlém hněvu a slzách dojetí (Mk 10,14; J 11,33n). Čteme slova přátelství, a také slova odsudku a zraňující ironie (Mt 23,1nn). Vidíme poslušného syna rodičů, ale také rodinného outsidera (Mk 3,21.31nn); sledujeme poutníka mezi poutníky, a také mistra v jejich čele (Mt 21,1nn); učitele mezi učiteli, který sdílí témata a metody židovské učenosti, který ovšem mluví autoritativně sám za sebe (Mt 5,21n; 7,28). Vidíme muže, který nemá, kde by hlavu složil, a přece je všude doma - všude, a nikde (Mt 8,20.24); který je stále mezi lidmi, a přece stojí sám; srovnávaný s jinými, a přece nesrovnatelný; milované dítko Otce na nebesích jako všichni kolem, a přece Syn jednorozený a jedinečný…

 

Jeden z nás? Ano. A přece zároveň ne…

 

Zosobnění Izraele

 

Život člověka Ježíše je životem člověka mezi lidmi, je životem Žida oné velké a smutné doby: v zápase o spravedlnost, v nadějích na vykoupení, v solidaritě s osudem svého křižovaného národa. Život člověka Ježíše je v jistém ohledu životem snad dokonce typickým: Jako by se v něm soustředil a ztělesňoval život všeho Izraele (a dokonce všech lidí). Jako by Ježíš v sobě toto všechno soustřeďoval a ztělesňoval záměrně!  Ano, je jedním z nás; ale v této záměrnosti, v tomto svém zvláštním poslání vybočuje a je nesrovnatelný. Je jako my; avšak ne proto, že my jsme automaticky jako On; nýbrž je jako my, protože se s námi aktivně ztotožnil. Ale nejen s „námi“ obecně, s imaginárním lidstvím či povšechným lidstvem – které lze dobře milovat, a přitom přehlížet jednotlivce -, nýbrž ztotožnil se se svým lidem, s židovským národem, s Izraelem Božím, s jeho příběhem, s jeho posláním, s jeho osudy, s jeho selháním i zaslíbeními a nadějemi.

 

Evangelia vypráví Ježíšův život v kulisách dějin Izraele. V otevřených i skrytých narážkách o něm vypráví tak, jako by Ježíš tyto dějiny reprízoval, jako by je ve svém lidském životě rekapituloval… jako by tyto dějiny Izraele Božího vedl dál - až k jejich vrcholu. O Ježíšově narození se vypráví jako o narození nového Izraele, nového Jozua, nového Mojžíše i Davida (Mt 1,1-25). Jako kdysi národ Izrael vyšel z Egypta, tak musel i Ježíš (Ex 4,25; Oz 11,1; Mt 2,13-15). Jako kdysi Izrael prošel mořem a pouští, tak i Ježíš musel projít křtem vody a tavící výhní pouště (Mt 3,13-4,11). A jako kdysi – a do Ježíšova dneška – Izrael procházel vyhnanstvím a porobou, Božími soudy, tak i Ježíš se vydává do rukou okupantů a bere na sebe – „Král Židů“ a „Boží služebník“ - kříž celého Izraele: aby ho obrátil ve vzkříšení a spásu pro všechny (srov. Iz 40 - 55). Člověk Ježíš je Izraelitou, je zosobněním Božího Izraele.

 

Zosobnění Boží

 

Ale je tak rovněž zosobněním Boha Izraele! Vzpomeňme jen na andělské Zdrávas (L 1,31-33) a na Mariin nebo Zachariášův chvalozpěv vítající Boží návrat na Sijón, Boží příchod v Mariině maličkém (L 1,46nn; 2,67nn). Vzpomeňme na vznešený Janův Prolog (J 1,1-18), podle nějž Boží tvůrčí, oživující slovo přišlo v člověku Ježíši „stanovat“ do středu Izraele (v14a), obdobně jako kdysi na sinajské poušti Boží slovo a Sláva sestoupily doprostřed lidu, když Hospodin promlouval z oblaku a když přebýval ve stánku uprostřed tábora (Ex 19-20; 40,34nn).  S Ježíšem – a v Ježíši - znovu na Izrael pršela nebeská mana (J 6,1-15.30nn). S Ježíšem – a v Ježíši - se k Izraeli navracela Boží sláva a vláda (Mt 3,17; 21,1nn; 27,37). S Ježíšem – a v Ježíši – k Izraeli a všem lidem lidsky přišel Bůh Izraele, Bůh všech.

 

Že to bylo bez nebeských hromů a blesků? Že mana padala někde na louce mezi galilejské venkovany? Že se Boží Král vrátil do svého Města na oslátku a udílel milost z trůnu kříže? Že to byl právě člověk Ježíš, který naplnil osud lidu Izraele, „syna Božího“ (Ex 4,25), a který – co Syn Boží – zosobnil i Boží návrat na Sijón? Ano, jistě! Právě takhle lidsky přece Bůh Izraele již odnepaměti přicházel ke svému lidu: v lidských slovech zákona, v mnohé trpělivosti lásky a vášni soudu, v nových a nových slibech spásy navzdory všemu hříchu… a nyní dokonce jako člověk mezi lidmi: Ukřižovaný a vzkříšený Izrael, ukřižovaný a vzkříšený Bůh.

 

Boží tvář, tvář člověka

 

Co máme na mysli, když mluvíme o „člověku Kristu Ježíši“? Co všechno míníme, co všechno vyslovujeme?

 

Vyslovujeme a vyznáváme, jaký je náš Bůh: Je to Bůh, jemuž nic lidského není cizí; který i lidský hřích bere na sebe a přemáhá ho; který s námi podstupuje i naši smrt, aby ji přemohl; který i nás oživuje ve svém vítězství. Je to Bůh, který od nepaměti sestupuje k lidem, který jde s lidmi, který jde s lidmi nablízko jako náš bližní. Bůh s lidskou tváří. Anebo člověk s tváří Boží…

 

„Boha nikdo nikdy neviděl,“ píše Jan (J 1,18), „jednorozený Syn, který je v náručí Otcově nám o něm řekl“: „prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš“.

 

 

David Beňa